Během úklidu komory na mě vykoukly staré pohorky. Byly to ty samé, které jsem si kdysi koupila na výlet do Krkonoš a od té doby na ně sedal prach.

alší den jsem si je nazula. Trochu vrzaly, tkaničky byly ztvrdlé, ale seděly jako kdysi. Vyrazila jsem na krátkou túru za město, jen k lesu, kde jsem jako dítě sbírala borůvky.

Už po prvních krocích jsem cítila, jak se mi do těla vrací energie. Každý krok byl jako připomínka toho, že jsem kdysi měla ráda pohyb, přírodu, svobodu.

Tahala mě na kurzy pletení

A pak mi to došlo: poslední roky jsem se pořád přizpůsobovala druhým. Manžel chtěl jezdit k moři, tak jsme jezdili k moři. Děti chtěly trávit víkendy v obchodních centrech, tak jsem tam chodila s nimi.

Švagrová Alena, ta pořádně praštěná, mě neustále tahala na kurzy pletení, i když jsem sotva upletla šálu, která vypadala jako hadr na podlahu. A já jsem se smála, že je to rodinná tradice, ale uvnitř jsem věděla, že to není moje.

Právě Alena je kapitola sama pro sebe. Jednou mi volala, že našla úžasný kurz bubnování na africké bubny a že prý musím jít s ní.

Já jsem se snažila vymluvit, že nemám rytmus ani trpělivost, ale ona mi odpověděla: „To nevadí, hlavně že budeš vibrovat!“ Záhy jsem ale zjistila, že bubnování opravdu není pro mě.

Vzala jsem si batoh a vyrazila

Ale když jsem kráčela lesní cestou v těch pohorkách, uvědomila jsem si, že jsem se příliš dlouho nechala vést ostatními. Že jsem zapomněla naslouchat sobě. Ten den jsem se zastavila u malé mýtiny, sedla si na pařez a jen poslouchala vítr.

Bylo to tak prosté, a přitom tak silné. Začala jsem chodit pravidelně. Nejprve jen krátké trasy, kolem rybníka, na kopec za městem. Pak delší výlety.

Vzala jsem si termosku s čajem, malý batoh a vyrazila. Každý krok mi připomínal, že mám vlastní cestu. Že nemusím pořád dělat to, co chtějí druzí.

Jednou jsem se o tom zmínila právě té švagrové. Řekla jsem jí, že jsem začala chodit na túry. Ona se rozzářila: „To je skvělé! Já jsem si koupila nordic walking hole, ale ještě jsem s nimi nikam nevyrazila, jen mi doma překáží.“

Byla jsem na Sněžce a prošla Beskydy

A tak jsem si uvědomila, že i když je praštěná, má v sobě kus pravdy. Každý máme své pohorky, své hole, své bubny. Ale je na nás, jestli je opravdu použijeme, nebo jen necháme stát v komoře.

Dnes už mám za sebou několik delších tras. Byla jsem na Sněžce, prošla Beskydy, objevila zapomenuté stezky kolem řeky.

Na každou další túru si vezmu pohorky, které už dávno nejsou zaprášené, ale krásně vyšlapané. A pokaždé, když se zastavím a nadechnu, cítím, že jsem znovu našla sama sebe. Že je mi krásně a znovu mě těší žít.

Eva L., 59 let, Plzeň