Nejsem dobrá řidička, ale dojedu si, kam potřebuji. Jen musím jezdit pomalu a opatrně. Na dálnici se to ale některým řidičům nelíbí. Jeden z nich se mě pokusil podle zastavit!

Řidičský průkaz jsem si musela udělat z donucení. Manžel prodělal mrtvici a auto zůstalo stát osiřelé v garáži. Nemohla jsem si dojet na nákup ani za vnoučaty. Byla jsem úplně bezmocná.

Manžel, když se vrátil z nemocnice, sotva přešel pokoj, natož aby mohl řídit. „Budeš si muset udělat řidičák!“ konstatoval a já věděla, že má pravdu. Nic jiného mi nezbývalo!

Řízení auta bylo pro mě utrpením

Moc se mi do toho nechtělo. Neměla jsem nervy na to hemžení, co se na silnici odehrávalo. Kamarádka mi doporučila dobrou autoškolu a velmi trpělivým učitelem. „Hlavní je, abyste nezapomněla, kde je brzda!“ smál se a já se uklidnila.

Strach ze mě spadnul jako zázrakem a naučila jsem se řídit. Nejdřív po okreskách a potom i po městě. Řidičský průkaz jsem s vypětím všech sil získala, ale byla jsem stále moc opatrná. Až moc, jak jsem poznala z reakcí ostatních řidičů.

Když jsem měla zařadit trojku, byl to skoro svátek. Ale po městě a blízkém okolí mi stačilo jezdit na šedesát a zaparkovat mi také docela šlo. Víc jsem nepotřebovala. Jednou ale potřeboval manžel zavést do Prahy na nějaké vyšetření.

Po dálnici jsem nikdy nejela

Odvoz mu slíbil syn, ale na poslední chvíli se omluvil, měl něco v práci. „Mamka to určitě zvládne!“ oznámil na poslední chvíli svému otci a ten mi vzkaz vyřídil. Rozklepala se mi kolena.

Já a na dálnici? Hrůza! Jenže, nic jiného mi nezbývalo. Vyšetření manžel absolvovat musel a další termín by dostal až za několik měsíců. Odvážně jsem tedy sedla do auta a tvářila sem, jakoby řízení byla hračka.

Manžel se důvěřivě připoutal a po pár minutách usnul. Oddychoval jako miminko! Já jela, co nejrychleji to šlo. Tedy asi devadesát, což byla pro mě téměř nadzvuková rychlost. Oči přilepené k silnici a ruce zpocené jako při nějaké zkoušce.

Na dálnici jsem byla poprvé, ani v autoškole se učitel neodvážil k takovému hrdinství.

Málem jsme se zabili

V tom mě předjelo nějaké velké černé auto a kousíček přede mnou zabrzdilo. Tak tak, že jsem stihla dupnout na brzdu, jinak bych do něho narazila.

Hrozně jsem se lekla, ale ke svému údivu jsem zahlédla před sebou v autě ruku, jak na mě staženým okýnkem hrozí pěstí! Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Rozjela jsem se a celá se klepala. Manžel byl také v šoku z toho probuzení. Div si nepřelomil krk, jak mu cukla hlava, když jsem musela tak prudce zastavit. Pomalu jsem dojela k nejbližší pumpě. Chtěla jsem si koupit něco k pití a trochu se uklidnit.

K mému překvapení tu stálo i to černé auto. Byla jsem si jistá, protože na zadním okýnku mělo takový svítivý obrázek. Pomyslela jsem si, že mi osud dává příležitost k odplatě.

Pomsta mě stála dva rohlíky se šunkou

Co ale tomu bezohlednému řidiči provést, abych neublížila, ale trochu ho vytrestala? Vzpomněla jsem si, že mám v kabelce namazané dva rohlíky se šunkou. Pro manžela, kdyby dostal cestou hlad.

Vyndala jsem je a s ubrouskem zasunula pěkně hluboko do výfuku. Netušila jsem, co to s tím autem udělá, ale snad to trochu tomu řidiči znepříjemní život?

V lepší náladě jsem si koupila lahvičku s pitím a manželovi nějaké oplatky, když byl mojí vinou bez rohlíků.

Po chvilce odpočinku jsme se vydali na cestu. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla toho řidiče, jak obíhá auto a vztekle kope do pneumatiky. Chudák!

Olga M. (65), Humpolec