Nejlepším dárkem k narozeninám byly dobré rady od vyšších sil.

Na dramatické životní zvraty lidé reagují různě. Někteří se jimi nenechají zlomit a dál pokračují v nastoupené cestě. Jiný typ lidí se ale zastaví, uzavře se před světem a trápí se. Právě tenhle typ jsem byla i já.

Nebylo se komu svěřit

Svým manželem jsem si byla natolik jistá, že náš rozvod pro mě představoval obrovský šok. Když mi řekl, že se zamiloval do mladší ženy, myslela jsem si nejprve, že si dělá legraci. Myslel to však vážně a také se podle toho zařídil.

Já jsem se mu nesnažila bránit ve štěstí. Připadala jsem si jako hypnotizovaná. Stále jsem se snažila ujistit sebe sama, že   je to jen špatný sen. Nedokázala jsem už ani plakat. Děti sice stály při mně, ale měly svých vlastních starostí dost.

Se synem jsem se moc nestýkala kvůli snaše, s níž jsme si vůbec nerozuměly. A dcera byla sice hodná a pozorná, ale také velká kariéristka. Jejím životním programem byl úspěch v práci – a pak dlouho nic.

Mezi lidi jsem příliš nechodila, pracovala jsem na živnostenský list a dělala účetnictví pro firmy doma. Moje jediná kamarádka také prožívala těžké období kvůli své nemoci. Nechtěla jsem ji proto zatěžovat.

Na všechno svoje trápení a na tu drsnou životní změnu jsem tak zůstala úplně sama.

Postupně jsem zatrpkla

Rychle se ze mě stala uzavřená žena, které už nic nedělá radost. Nejhorší bylo, že jsem vlastně necítila ani zoufalství. Přestala jsem věřit, že mě ještě něco hezkého potká, a smířila jsem se s tím. Měla jsem takový „život bez života“ a trvalo to dlouho.

S manželem už jsem se nevídala. S kamarádkou jsme si občas zatelefonovaly. Syn a dcera mě sice navštěvovali, ale moc zájmu o můj stav neprojevovali a já se svěřovat nechtěla.

Taková byla moje situace v době mých šedesátin. Děti na ně nezapomněly, ale žádnou oslavu jako kdysi jsem neorganizovala. Místo toho jsem seděla doma s otevřenou lahví vína, a když se setmělo, chtěla jsem jít spát.

Náhle se ozvalo zacinkání zvonku. Otočila jsem se a málem vykřikla. V místnosti stál opravdový anděl! Celý bílý, s křídly a měl tvář krásného mladíka. Mluvil ke mně jemným hlasem.

Dostala jsem kázáníčko

Vyčítal mi, že jsem se příliš brzy vzdala snahy něco změnit a přestala jsem věřit, že na mě ještě něco hezkého čeká. Prý nade mnou drží ochrannou ruku, ale nemůže mi pomoci, když si to nebudu přát i já sama.

Dostala jsem od něj několik obecných rad a tipů, co mám se svým životem udělat. A také jedno konkrétní doporučení: měla jsem jít následující neděli po obědě na jednu výstavu. Měla jsem v úmyslu říct, že mě obrazy příliš nezajímají, ale mlčela jsem.

Anděl domluvil, podíval se mi do očí a pak byl najednou pryč. Ještě chvíli jsem seděla jako omráčená. Pak jsem se vzpamatovala a poprvé za několik týdnů jsem vyrazila alespoň na večerní procházku.

Na doporučenou výstavu jsem se v neděli opravdu vydala. Dnes už vím, proč jsem tam měla jít – oslovil mě tam totiž sympatický muž. Připadalo mi, jako bych ho znala už roky.

Pozval mě na kávu a já si uvědomovala, jak dobře si rozumíme. V ten den jsem byla poprvé od rozchodu s manželem znovu šťastná; a vlastně to trvá dodnes.

Jsem za to svému andělovi vděčná; vím, že bez jeho domluvy bych se dál jenom trápila a smutně přežívala. My lidé nejspíš občas potřebujeme impulz z jiného světa, abychom si uvědomili, že je tu vždycky šance na lepší dny.

Jaroslava K. (62), Brno