Když jsme si na léto pronajali odlehlou chalupu v lese, nevěděli jsme, jaké hrůzy tam prožijeme.
Dokud s námi na dovolenou jezdili naši potomci, cestovali jsme nejraději do zahraničí. Později se syn a dcera osamostatnili a my i vzhledem ke zdravotním problémům – jsme upřednostňovali poklidnou letní relaxaci v našich luzích a hájích.
Ideální by bývalo bylo, kdybychom měli sami nějaké rekreační stavení. Naštěstí se v dnešní době dá chalupa nebo chata vypůjčit či pronajmout.
Bylo to ideální místo
Chalupa, kterou jsme si vybrali toho roku, o kterém chci psát, ležela poměrně hodně stranou od lidí. Vedla tam sice elektřina, ale jinak to bylo místo dost mimo civilizaci. S Jardou, mým manželem, jsme nad jejím pronájmem na tři týdny dlouho přemýšleli.
Na jednu stranu to bylo opravdu lákavé pro nás Pražáky, protože oproti ruchu velkoměsta tam určitě byl absolutní klid. Na druhou stranu jsme se ale trochu obávali, co by se dělo, kdyby se něco špatného přihodilo. Neměli jsme na mysli nějaký zločin, spíš nečekané zdravotní komplikace.
Nakonec jsme to ale přece jenom riskli a chalupu jsme si pronajali. Byli jsme si ji nejprve prohlédnout nanečisto a naše obavy přece jen trochu vyprchaly. Vystřídalo je spíš nadšení. Jednalo se skutečně o ideální místo pro odpočinek.
Když jsme pak jednoho červencového odpoledne přijeli s klíči na místo, kde budeme další tři týdny doma, cítila jsem se jako znovuzrozená. Mělo mě to ovšem brzy přejít.
Druhý den se to opakovalo!
Nejprve jsme si udělali malou procházku po okolí. Večer byl pak příjemně teplý, takže jsme nechali na noc otevřená okna. Usnula jsem brzy, ale v noci mě něco probudilo. Nejprve jsem nevěděla, co to bylo, pak jsem hned pochopila.
Z venku se ozval děsivý ženský křik. To už se vzbudil i Jarda. Oba jsme byli vyděšení. Křik se ještě dvakrát opakoval, potom nastalo ticho.
Mysleli jsme si, že někde blízko stalo něco strašného. Jarda si do dal odvahy, vzal baterku a šel se podívat ven. Já jsem se zatím v chalupě klepala strachy. Manžel se po chvíli vrátil, ale nic podezřelého nenašel.
Dlouho jsme pak nemohli usnout, ale nakonec nás únava přemohla. Křik se té noci už neopakoval.
Druhý den jsme vedli debatu o tom, jestli je bezpečné v chalupě zůstávat. Prošli jsme celé široké okolí, ale nezaznamenali jsme žádné stopy, které by byly důsledkem toho ženského křiku. Dospěli jsme k závěru, že by byla hloupost předčasně odjíždět.
Pozdě večer se ale všechna ta hrůza z předchozí noci opakovala. Tentokrát jsme ještě nespali.
Zpočátku jsme se opět vyděsili, ale pak manžel vyslovil myšlenku, že tu někde nablízku prostě straší. Já jsem byla ještě víc při zemi a říkala jsem, že si z nás možná někdo jen dělá nepěknou legraci.
Manžel zjistil šokující vysvětlení
V následujícím týdnu se křik zopakoval ještě dvakrát. Nepřimělo nás to k odjezdu, ale s tou záhadou jsme si lámali hlavu. Jarda se pak rozhodl vydat se do nejbližší vesnice a zeptat se místních lidí, zda by o tom něco nevěděli. Když pak přišel, viděla jsem mu hned na očích, že se dozvěděl něco zajímavého.
Za první republiky se v těch místech skutečně stal zločin. Nějaký tulák přepadl místní mladou dívku, která se v podvečer vracela domů od příbuzných z vedlejší vsi.
Od té doby prý její duch straší lidi, většinou ty, kteří o této historce nic nevědí a které chce na sebe upozornit.
Nikdy jsem sice moc na podobné strašidelné jevy nevěřila, ale na chalupě jsem je zažila na vlastní kůži, takže jsem změnila názor. Zajímavé bylo, že od chvíle, kdy jsme znali příčinu toho šíleného křiku, už se do konce našeho pobytu ani jednou neozval!
Magda B., (60), Praha