Začala jsem s ním flirtovat, protože mě okouzlil jeho úsměv a mládí. Po společném víkendu jsem ale zjistila, že je to muž mého srdce.

„Vidíš ho?“ Sestra Tereza do mě žďuchla loktem a pohledem zabloudila k muži stojícímu v rohu místnosti. Byly jsme na narozeninovém mejdanu kamarádky Oliny a zábava byla, jak se říká, v plném proudu. „Jasně,“ kývla jsem.

„A co má jako být?“ Sestra zakoulela očima. „Hezkej, ne? Ten by stál za hřích.“ Přejela jsem po neznámém muži pohledem odshora dolů a musela dát Tereze za pravdu. Měl na sobě kostkovanou košili a černé džíny a v ruce držel skleničku se šampaňským.

„Problém je, že bude asi tak o deset let mladší.“ To bylo poprvé, co jsem Honzu uviděla. Ten večer jsme spolu prohodili jen pár vět. Docela jsme si padli do oka, jenže jsme si na sebe zapomněli dát kontakt.

Setkání v sanitce

Uběhly asi tři týdny a o Honzovi jsem nevěděla vůbec nic. Pak ale musel zafungovat osud. Jinak si to vysvětlit neumím. Byla jsem na obědě u babičky, když zničehonic zkolabovala a s dědou jsme museli zavolat záchranku.

S doktorem v sanitce přijel i Honza. „Tak on je saniťák?“ proletělo mi hlavou a kývla jsem mu na pozdrav. Následující den jsem šla za babičkou do nemocnice. Na chodbě u vchodu jsem potkala Honzu, akorát někoho přiváželi.

Opět jsme si jen kývli na pozdrav. Pak jsem šla za babičkou a strávila u ní asi hodinu. „Byla to jen náhlá slabost, za dva dny mě pustí domů,“ radovala se. „Nahnala jsi nám pořádný strach,“ řekla jsem a políbila ji tvář.

Když jsem z nemocnice odcházela, srazili jsme se s Honzou v hale. Naše pohledy se střetly a já si uvědomila, že se mi opravdu moc líbí. „Jak je babičce?“ zeptal se, aby řeč nestála. „Dobře. Už si stěžuje na nudu,“ usmála jsem se.

„Zrovna mám padla. Nešla bys na kafe?“ Jeho pozvání mě potěšilo. „Ráda, počkám tu na tebe.“

Pozvání na hory

I když byl Honza o víc jak deset let mladší, měli jsme toho hodně společného. Například nás oba bavilo lyžování. „Jestli příští víkend nic nemáš, mohli bychom vyrazit do Krkonoš, co ty na to? Známý tam má penzion, takže by nás ubytování na moc nepřišlo.

“ Nad jeho návrhem jsem nemusela dvakrát přemýšlet. O pár dní později jsme s krosnami na zádech a lyžemi přes rameno vystoupili z autobusu v Peci pod Sněžkou. Znali jsme se krátce, takže to pro nás byla první velká zkouška.

Zvládli jsme ji na výbornou. Honza mě představil svým přátelům, kteří mě hned přijali mezi sebe. Nad tím, že jsem starší se nepozastavili ani na vteřinu.

„Tak bezva víkend jsem už dlouho nezažila,“ říkala jsem Honzovi druhý den večer, když jsem ležela v jeho náručí.

„I mně je s tebou krásně,“ svěřil se a políbil mě na nahé rameno. Od toho večera uplynul víc než rok a my s Honzou jsme stále spolu. Klape nám to i přes náš věkový rozdíl a těm, kteří po nás házejí divné pohledy, se za zády smějeme.

Bára K. (43), Praha