Pokud si vás vybere někdo ze záhrobí, nedá vám pokoj, dokud mu nevyhovíte.

O smrti bývalé spolužačky a kamarádky jsem se dozvěděla bohužel až se zpožděním. Jiřina se už před mnoha lety odstěhovala do jižních Čech a náš kontakt se tím omezil na minimum. Byly jsme si kdysi hodně blízké.

Mrzelo mě, že jsem Jiřině nemohla přijet na pohřeb. Rozhodla jsem se zavítat k jejímu hrobu alespoň dodatečně.

Zaujal mě hrob v ústraní

Cesta autem mi zabrala necelé dvě hodiny. Hřbitov v menším městečku, kde Jiřina strávila většinu svého života, se nacházel na vyvýšeném kopci. Chvíli trvalo, než jsem hrob kamarádky našla.

Stála jsem tam s očima plnýma slz a vzpomínala na dávno ztracené dětství a mládí. Strávila jsem u hrobu Jiřiny asi půl hodiny. Byl krásný jarní den a většinu času jsem na hřbitově byla sama. Po cestě k východu moji pozornost zaujal malý, skoro zastrčený hrob.

Jak bylo patrné z údajů na desce i z fotografie, byl tam pohřbený dvanáctiletý chlapec. Jmenoval se Honzík a zemřel už v roce 1974. Protože nedaleko pracoval hrobník, osmělila jsem se a zeptala se na osud toho malého nešťastníka.

Byl to starý muž a místní, takže mi dokázal na moji otázku odpovědět. Honzík odešel ze světa naprosto nečekaně, mohla za to pokažená operace slepého střeva, po které nastaly komplikace. Lékaři je podcenili a pak už bylo na záchranu pozdě. Politovala jsem ho i po těch letech a pak se vydala na cestu domů.

Chodil za mnou do snů

Od toho dne mě začala vidina malého Honzíka doslova pronásledovat. Nejprve jsem na silnici spatřila stopaře, malého kluka. Podivila jsem se, jak je možné, že chlapec takto riskuje a pak mě zamrazilo. Malý stopař vypadal přesně jako dávno mrtvý Honzík.

V duchu jsem si vynadala, že jsem se nechala tolik přemoci svými city. Tím to ale teprve všechno začalo. Chlapce z fotografie na náhrobku jsem najednou vídala všude a pravidelně se mi o něm i zdálo. Bylo to úplně šílené, nesnesitelné.

Nevěděla jsem, jak se proti tomu bránit. V jednom snu mě pak Honzík oslovil. Řekl mi, že si mě vybral, abych mu splnila jeho přání, které už si sám nestačil vyplnit za svého života.

Jeho duše prý na hřbitově vnímala, že jsem laskavá žena a proto se k tomu účelu hodím. Než mi ale své přání stačil povědět, probudila jsem se celá zpocená hrůzou. Manželovi jsem řekla jenom že jsem měla těžký sen, což byla koneckonců pravda. Začínala jsem mít pocit, že přicházím o rozum.

Nechala jsem se přesvědčit

Do týdne se mi Honzík ve snu zjevil znovu. Tentokrát už mi své přání objasnil. Bylo hodně zvláštní. Chtěl, abych koupila model autíčka a zakopala ho tajně vedle jeho hrobu. Nechtěla jsem to udělat. Připadala bych si opravdu jako blázen.

Pořád jsem si namlouvala, že jsem jen přetížená, unavená a že mě poznamenala smrt Jiřiny. Ten malý kluk se ale pořád do mých snů vracel, a také už mě nepřekvapovalo, když jsem měla dojem, že jsem jeho tvář zahlédla někde na ulici.

Vzdala jsem to až po několika týdnech. Předtím jsem se ještě u Honzíka ujistila, jestli se pak z mého života opět vytratí. Slíbil mi, že ano. Našla jsem prodejnu, kde se dala sehnat podobná autíčka, po jakých kluci toužili v 70. letech.

Vybavená lopatkou jsem se znovu vydala do jižních Čech na onen hřbitov. Měla jsem štěstí, hrobník tam tentokrát nebyl. Všechno se mi podařilo udělat rychle: vyhloubit u Honzíkova hrobu díru v zemi, položit tam autíčko v igelitovém obalu a hlínu zase zahrnout.

O Honzíkovi se mi pak zdálo už jen jednou, když mi ve snu poděkoval. Od té doby jsem už jeho tvář nikdy neviděla.

Anna B., (49), Teplice