Byla pohledná a mladá. Každý muž, co do našeho podniku vešel, na ní mohl oči nechat. I ten můj chlap. Musela jsem se jí zbavit.

Když přišla revoluce, byla jsem čerstvě vdaná. S nadšením jsme se s manželem pustili do podnikání. Nejdříve stánek, pak malá restaurace a nakonec penzion na břehu Sázavy. Konečně to bylo naše a pro nás! Pro naši hospůdku jsme dělali maximum. Neznali jsme víkendy a dovolenou.

Byl to náš rodinný podnik, ve kterém začaly později pracovat i naše děti. Když před pěti lety odešel syn do ciziny, kde si vydělával mnohem víc, a dcera na mateřskou, potřebovali jsme posily. V kuchyni jsme zaměstnali synovce a na plac sehnal manžel Kačku.

Byla to rozesmátá dvacetiletá holka s ohníčky v očích a nikdo jí neřekl jinak, než Káčo divoká. Uměla si získat každého. Její zvonivý smích lákal muže ze širokého okolí.

Když se na ní začal dívat jako na svatý obrázek i ten můj starý paprika, tak jsem ji začala nenávidět.

Začala jsem přemýšlet, jak se té holky zbavit. Nemohla jsem v noci spát a kula jsem svůj strašlivý plán. Musím ji v očích manžela naprosto znemožnit, aby se jí chtěl zbavit sám a rád…

Věděla jsem, že nechává peněženku, v níž je tržba, ležet občas bez dozoru v kuchyni. Je to vždy na chvíli. Stačilo mi několik vteřin, abych z ní obratně vytáhla několik tisícovek a strčila je do Káčina saka, které viselo v komůrce pro zaměstnance. A pak jsem už jen čekala.

Královnou jsem já!

Když se nemohl manžel po zavíračce dopočítat tržby, tvářila jsem se, že to musí být nějaká chybička a vše se vysvětlí. „A neukradl ti někdo ty peníze, Kačenko?“ zeptal se manžel a koukal na ni zase tak, že by jí prošlo, i kdyby se hned přiznala. A tak jsem se musela rychle vložit do hry já.

Začala jsem s tím, ať jen ukáže svou kabelku a také kapsy svého saka. Kačeny se to hrozně dotklo, hodila přede mě kabelku a se slzami v očích se rozběhla pro sako. Vítězoslavně jsem vytáhla z kapsy peníze.

„Někdo mi je tam dal,“ hájila se Káča, ale já na ni s velkým potěšením ječela, že je zlodějka a že jsou na ni jen samé stížnosti a výplatu za poslední měsíc nedostane. Slyšet to bylo až před hospodu, a tak se Káča sbalila.

I přes námitky mého manžela si sebrala své věci. Je sice pravda, že od té doby máme výrazně méně hostů, ale za klid v mém životě to stálo. Zase jsem v naší hospodě královnou já.

Věra (63), Liberec