Strávíte-li s někým půlku svého života a on se vám začne před očima měnit, je to vždy utrpení.

Dlouhá léta jsem si říkala, jaké jsem měla štěstí na životního partnera. Zdeněk splňoval všechno, co normální žena od svého muže očekává. Byl klidný, pozorný, dokázal naslouchat i odpouštět, nikdy jsme se spolu nenudili.

Překonali jsme řadu problémů, včetně náročné operace naší dcery poté, co jí na přechodu srazilo auto. Zdeněk měl v sobě ještě něco navíc: byl neobyčejně vzdělaný a měl přehled skoro o všem – až mě někdy mrzelo, že svoji inteligenci v životě lépe nevyužil.

Takového jsem ho neznala

Brali jsme se, když mi bylo dvacet let. Zdeněk byl o pět let starší. Nikdy neměl žádné zdravotní problémy, nepočítám-li ruku zlomenou při lyžování. Nikdy ho vlastně ani nic netrápilo. Proto jsem si hned všimla, jak se po padesátce začal měnit.

Zvážněl, zesmutněl, už se tolik neusmíval a často působil unaveným a odevzdaným dojmem. Takového jsem ho nikdy předtím nepoznala. Vyptávala jsem se, co mu je. Vždycky jsme si všechno říkali, ale tentokrát mi Zdeněk nedokázal odpovědět.

Vždycky jen pokrčil rameny a řekl, že neví. Přestaly ho bavit věci, které mu předtím dělaly radost. Bylo mu lhostejné, když jsem plánovala jídelníček plný jeho oblíbených jídel.

Dlouho jsem si myslela, že jeho smutek souvisí s prací, protože v jeho zaměstnání došlo k reorganizaci a někteří kolegové ho zklamali. Jenže pak se stalo, že manžel dostal přidáno a navíc povýšil, ovšem jeho chování se nezměnilo. To už jsem začínala tušit, že máme ve vztahu vážný problém.

Pomoc neodmítl

Zdeňkova změna se prohlubovala. Často mluvil o smrti a jednou mi dokonce řekl, že nechal napsat závěť. Váhala jsem, než jsem se s manželovým problémem svěřila naší dceři Alici, která už žila se svým partnerem. Ta mi potvrdila, že si té změny také všimla.

Právě Alice jako první vyslovila slovo „deprese“ s tím, že by se mohlo jednat o vážné psychické onemocnění. To prý nemusí mít ani žádný konkrétní důvod. Slíbila mi, že se společně se mnou pokusí svého otce přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc.

Tím spíš, že jeden známý jejího přítele pracoval jako psychiatr. Bála jsem se, že Zdeněk pomoc odmítne. Bude protestovat, že je v pořádku. Jenže i v tomto případě byl odevzdaný. Pokorně slíbil, že se nechá k psychiatrovi objednat.

Zároveň ale dodal, že mu to stejně nepomůže a že lépe už prý bylo. Zeptala jsem se, jestli ho můžu doprovodit. Souhlasil, ale opět tak nějak odevzdaně.

Snad se to časem nezhorší

Konzultace s psychiatrem proběhla bez mojí účasti, já jsem počkala před ordinací. Lékař si mě ale pak stejně zavolal a řekl mi, že se Zdeňkem je to vážné.

Předepsal mu antidepresíva a upozornil mě, ať se připravím na manželovy výkyvy nálad a složité osobní jednání.

Ujistila jsem ho, že jsem ochotná Zdeňkovi jakkoliv pomáhat, pokud to alespoň částečně povede zpátky k tomu muži, kterého jsem tolik let znala jako skvělého partnera. Připravila jsem se na to, že to bude dlouhý boj. A také že byl.

Dodnes vlastně není úplně ukončený a nejspíš ani nikdy nebude. Pravdou je, že jsem zažila hodně krušné chvíle – dokonce i okamžiky, kdy jsem měla obavy, že si Zdeněk něco udělá. Špatná období se střídala s těmi klidnějšími.

Nejtěžší bylo přimět manžela k nějaké motivaci, aby na sobě sám začal pracovat a jeho stav nebyl závislý jen na lécích. Částečně se mi to dařilo s využitím různých vzpomínek nebo „donucování“ Zdeňka k různým výletům a podobně.

Manžel ví, jak na tom je, ale má jen částečné možnosti, jak vše napravit. Já při něm každopádně budu stát v každé situaci a doufat, že s přibývajícím věkem se Zdeňkův stav nebude zhoršovat.

Vím, že kdyby to bylo opačně, tedy že on by byl zdravý a musel se vyrovnávat s mým duševním onemocněním, udělal by pro mě také první poslední!

Helena B. (54), Liberec