Těšila jsem se na to, až začnu učit. Ve škole však nevládla pohodová atmosféra, ale tvrdá disciplína. Málem jsem ztratila své ideály.
Už jako malá jsem měla jasno, čím chci v životě být. Při zápisu do první třídy jsem se zhluboka nadechla a vyslovila hrdě: „Budu paní učitelka!“ Ta, která mě vítala a poté učila v první třídě, byla báječná. Všechny nás bavilo do školy chodit.
Premiantka
Hodně se změnilo na druhém stupni. byli tam učitelé skvělí, ale také ti, co neměli v této profesi co dělat. Neměli s dětmi trpělivost a neuměli vysvětlit látku. Tu jsem vysvětlovala spolužákům často já, protože jsem patřila mezi premianty.
Byla jsem potěšená, když mě spolužáci chválili, že to ode mě konečně pochopili. Budu dobrá učitelka! Říkala jsem si. Nemohla jsem se dočkat, až se postavím za katedru a budu mít před sebou svoje první žáky.
Ztracené iluze
Měla jsem hlavu plnou snů a představ, jak to bude báječné a jak pod mým vedením budou děti vzkvétat. S tím jsem po vysoké škole pedagogické nastoupila na první místo. A tam přišla krutá realita.
Se žáky jsem problémy neměla, byl to pedagogický sbor, který mě doháněl k zoufalství. Jejich přístup k učení byl hrozný. Žádný Komenský a jeho škola hrou to nebyl!
S každým dalším dnem jsem přicházela o iluze a po několika letech učení jsem propadla beznaději úplně. Dostavil se těžký stav vyhoření. Úzkosti, deprese. Začala jsem se uchylovat k alkoholu, jímž jsem zapíjela ztrátu svých snů.
Byla jsem protivná sama sobě, nedivím se dnes s odstupem, že i manžel ode mě v té době odešel. Děti jsme neměli. Nakonec jsem odešla ze školství úplně a začala pracovat na úřadě.
Našla jsem se!
Zklamaná, znechucená, osamělá. Dostala jsem se na oddělení, kde jsem se setkávala s rodiči s postiženými dětmi. Cítila jsem se alespoň užitečná, když už jsem nedělala práci, kterou jsem vystudovala. A pak jednou přišla ta nabídka.
Jedna paní se mi zmínila o tom, že se hledá pedagog do speciální školy pro autisty. Najednou jsem pocítila zvláštní teplo u srdce. To bude ono! A za dva měsíce jsem tam už učila. A jsem v té škole dodnes. Kolegové jsou tam úžasní.
Přesně takoví, jak jsem si je představovala. Vstřícní, laskaví, trpěliví. Našla jsem mezi nimi dokonce svého životního partnera. Tady mi vrátili zpátky radost z práce, kterou jsem si vysnila.
Vlasta (57), Praha
Ne každý má odvahu udělat takovou změnu. Oceňuji, že se paní nikdy nevzdala a pokračovala v hledání své cesty!
Wow, to je teda transformace! Nedivím se, že byla zklamaná, to školství je někdy drsné. Ale hlavní je, že teď je šťastná.
Takovéto příběhy mě vždycky dojmou. Je skvělé, že paní našla smysl svého života ve speciální škole. Je to obdivuhodné!
To je hezký příběh, paní učitelka je hrdinka! Asi těžké začít znova, ale teď má určitě pocit, že to stálo za to.