Po smrti našich nejbližších jsme často přesvědčeni, že už se s nimi nemůžeme kontaktovat. Oni nám ale z onoho světa mohou dát nějaké znamení!

Jednoho dne jsem se vrátila večer domů z kostela, kde jsem nechala tátovi po letech k výročí jeho úmrtí sloužit mši. Hned po příchodu domů jsem sáhla po ovladači a pustila jsem si televizi. Ta se po zapnutí šíleně rozeřvala.

Strašně jsem se lekla a nevěděla, co se to děje. Chtěla jsem ztlumit na ovladači zvuk, ale ať jsem mačkala, jak jsem mačkala, hlasitost nešlo ztlumit. Proto jsem televizi rychle vypnula.

Ovladač se nedal udržet v ruce

Jakmile jsem se uklidnila, snažila jsem se televizi znovu zapnout. V tom se ovladač v mé ruce tak rozpálil, že jsem ho upustila na zem a snažila jsem se ho s rukou obalenou hadrem otevřít a vyndat horké baterky.

Obojí jsem pak nesla v hadru na toaletu a hodila to na dlaždičky. Samozřejmě moje fantazie pracovala: co když je to bomba? Pokud ano, ať bouchne raději někde stranou.

Po chvíli jsem ses vrátila a zkoušela zapnout televizi bez ovladače, jen tlačítkem na starším typu, televize ale řvala dál. Vypnula jsem ji a volala bratrovi, který mi ji věnoval. Vyprávěla jsem mu, co se stalo.

Bratr mi to vysvětlil

Najednou nám ale bylo všechno jasné. „Pamatuješ si, když ještě táta žil, jak jsi mu koupila naslouchátka?“ zeptal se bratr. „Sousedé si přece tenkrát stěžovali na hlasitost televize. Uvědomila jsem si, že otec opravdu hůře slyšel.

Nejspíš mi nyní tím televizním „křikem“ chtěl poděkovat za mši, a naznačit, že někde tam nahoře mezi nebem a zemí je dál. A asi doufal, že to pochopím. Další překvapení na mě ještě čekalo. Asi po hodině jsem šla opatrně na toaletu pro ovladač a baterky.

Obojí bylo už úplně studené. S obavou jsem vložila baterky do ovladače a zapnula televizi. Věřte nebo ne, ona se zapnula a běžela docela tiše. Od toho večera se už nic podobného nestalo, a tenhle ovladač i stejné baterky ještě dlouhý čas běžely dál.

Jarmila (50), Praha