Přísloví říká „pro dobrotu na žebrotu“.  Na sobě jsem se přesvědčila, že platí.

Autem jsem vždy jezdila ráda. Řidičský průkaz jsem měla už od osmnácti a nikdy jsem neměla žádnou nehodu. Chovala jsem se ohleduplně nejen na silnici. Před několika lety jsem ale udělala až moc vstřícný krok, kterého jsem pak měla možnost litovat.

Dvojí šok najednou

Jela jsem tehdy pozdě odpoledne z nákupu. Jakmile se rozsvítila na semaforu zelená, pomalu jsem se rozjela. Řidič z pravé strany ale nerespektoval, že už má červenou a došlo ke srážce našich vozidel. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění. Škoda na autech byla ale dost velká.

Jakmile jsem se vzpamatovala z prvního šoku, zažila jsem okamžitě druhý. Za volantem vozu, který zavinil nehodu, totiž seděla moje nadřízená z práce. Cítila jsem se trapně a rozpačitě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Šéfová se mi okamžitě začala omlouvat.

K bouračce došlo na celkem odlehlé křižovatce, takže kolem nebyli žádní svědci. Moje nadřízená mě poprosila, jestli bych nevzala vinu za nehodu na sebe já. Jí by prý mohlo kvůli minulým prohřeškům proti pravidlům stát řidičský průkaz. Nelíbilo se mi to, ale nechala jsem se přesvědčit.

Jenom samé problémy

Byla to velká chyba, jak jsem se zanedlouho přesvědčila. Ze strany pojišťovny jsem nedostala proplacenou škodu na autě. Manželovi jsem sice vylíčila, co přesně se stalo, jenže on mi nevěřil. Myslel si, že se jen vymlouvám. Mrzelo mě to a od té doby jsem k němu měla trochu jiný vztah.

Domnívala jsem se naivně, že si šéfové řeknu o nějakou finanční kompenzaci za opravu mého auta. Dočkala jsem se nejprve jen slibů – a potom vyhazovu. V práci se totiž propouštělo a já byla hned v první vlně. Bylo mi jasné, kdo za tím stojí.

Dokázat jsem to však nemohla. Celá ta nezaviněná nehoda pro mě byla drsným životním poučením, že dobro má mít své meze. Pokud to s ním člověk přežene, vrátí se mu to jako bumerang.

Anna R. (60), Ostrava