Oslňoval celý kraj. Bavil chlapy po hospodách, psal protirežimní verše, krásně zpíval, ženy mu ležely u nohou. Domů chodil jen přespat.
Táta byl chloubou našeho okresu. Měla bys být na něj pyšná, plácali mě po ramenou obyvatelé města, v němž jsem se narodila. Psál básničky proti režimu, pěkně zpíval, songy si sám skládal a při kytaře jimi oslňoval bojovníky za svobodu, a ještě víc bojovnice.
Hrával amatérské divadlo, párkrát pronikl i do menších profesionálních, byl to frajer. Byla jsem na něj opravdu pyšná a ráda bych mu obdiv dala najevo – kdyby byl aspoň občas doma.
Nosila jsem jeho fotku v peněžence, spolužačky ji občas chtěly vidět a vzdychaly: Ten tvůj táta je ale fešák!
Uhrančivé černé oči, plnovous umocňoval mužné kouzlo. Ale taky bych tátu občas ráda viděla i jinak, než jen na snímku. Máma jen krčila rameny. „Lidi říkají, že je táta hrdina,“ ujišťovala mě. „A to víš, hrdinové mají spoustu povinností.“
S cizí slečnou
Čas od času se moje hodná a tichá máma vzbouřila a upozornila tátu, že má mimo jiné i manželku a dceru a že by mohl doma také s něčím pomoci, třeba odnést prádlo do prádelny anebo dovléci velký nákup.
„A měl by ses také věnovat Lence,“ navrhla. „Víš co? Odveď ji ke kadeřnici, potřebuje to jako sůl. A pak si skočte třeba na zmrzlinu.“ Srdce se mi rozbušilo radostí. Opravdu strávím nějaký čas s tátou?
Zprvu to tak skutečně vypadalo. Mile se na mě usmál, vzal mě za ruku a vyšli jsme do usměvavého jarního dne. Na náměstí zaklepal na galerii, vyběhla moc hezká slečna, dostala bankovku a následující instrukce:
„Lásko moje, buď tak hodná a vem Lenku k holiči, na zmrzlinu, do parku a co já vím, někde se dvě hoďky courejte. Pak mi ji přiveď ke Slovanu, máš to u mě, zlato.“ A zmizel ve výčepu. Ohromeně jsem za ním hleděla. Kdepak s tátou!
Strávím odpoledne s úplně cizí slečnou, které táta ještě ke všemu říká – lásko moje.
Schované básničky
Párkrát byl na policii, máma se děsila, že ho zavřou, na amatérských divadelních scénách recitoval verše vysmívající se politikům, ale vězení unikl. Zato jakživ nesehnal pořádnou práci, a za zakázané básničky a písničky si kabát nekoupíš.
Ale vyšly mu pak v několika sbornících, které mám samozřejmě dodnes schované. Sem tam mě ještě někdo z pamětníků řekne s nelíčeným obdivem: „Leni, tvůj táta byl legenda, musíš na něj být hrdá.“
No nevím. Asi bych měla raději tátu než legendu. Mámy už se zeptat nemohu, ale vsadila bych se, že by se daleko líp než s legendou cítila s laskavým chlapíkem, který by opravil kapající kohoutek a vzal nás v neděli na výlet.
Lenka (61), východní Čechy