Moje jediné dítě bylo odmalička hodně problémové. Nikdo ale nečekal, že to skončí až takhle. Pořád ještě byla naděje, že se polepší.
Všichni si musí v soudní síni při vynášení rozsudku stoupnout. Mně se ale tak třesou nohy, že se bojím, že se každou chvíli zhroutím. Dívám se svého pohublého syna, jak tam stojí s tím typickým zarputilým výrazem a hlavou se mi honí jediné. Nezvládla jsem to.
Vzor z domova
Byli jsme čtyři děti a vyrůstali jsme v rodině, kde byl velmi dominantní náš otec. Maminka byla dlouho na mateřské, téměř neměla žádné peníze, a tak poslouchala na slovo našeho živitele. Nedokázala se mu nikdy vzepřít.
Ani když moje bratry bil páskem od kalhot kvůli sebemenšímu provinění. Ani když mě seřezal vařečkou tak, že jsem měla modrý celý zadek.
Rodinné peklo
Ale u nás doma nešlo jen o fyzické násilí. Otec byl neskutečně přísný a hlavně vynalézavý v trestech, které nám ukládal za sebemenší provinění. Já i mí bratři jsme se už nemohli dočkat, až z domu konečně vypadneme.
A všichni jsme to udělali při první možné příležitosti. Já jsem to dokázala jen díky tomu, že jsem potkala Dušana a rychle si ho vzala.
První chybný krok
Byla to bohužel první velká chyba v mém životě. Manželství od samého začátku nestálo za nic. Akdyž se narodil Daník, Dušen velice rychle zmizel a nechal nás na holičkách. Musela jsem si poradit, jak jsem mohla.
Domů jsem se rozhodně s dítětem vrátit nemohla a ani nechtěla. Ještě tehdy jsem byla přesvědčená, že to všechno zvládnu a že dítě budu vychovávat zcela jinak, než jsem zažila doma. Svobodomyslně a s láskou.
Nebylo to jednoduché
Jenže je hezké mít dobré úmysly a před sebou tvrdou realitu, která tě zaskočí. Jako samoživitelka jsem musela především vydělávat, abych nás uživila. Daník šel do školky. Jenže hned zpočátku se tam projevoval jako neposlušné a příliš hyperaktivní dítě.
Pořád si na něj stěžovali. Učitelky že neposlouchá, ostatní rodiče, že je na jejich děti agresivní. Musela jsem ve výchově trochu přitvrdit.
Už jsem jako táta
Zpočátku zákazy Večerníčku a jiné tresty zabíraly. Na základce se ale situace zhoršila a tak u nás doma došlo i na první facky. Při té první jsme byli oba jak zaražení, nechápali jsme, já ani syn, co se to vlastně stalo.
Došlo mi, že se už chovám jako můj otec a rozplakala jsem se. Jenže syn neustále něčím provokoval a facky byly stále častější.
To byl náš konec
Někdy v učňáku po jedné facce za to, že přišel domů opilí a asi i zdrogovaný, mi ránu vrátil. Div jsem neupadla. A pak odešel z domu. Ztratil se mi někde ve městě. A já vůbec nevěděla, co je s ním. Hrozně jsem si vyčítala, že jsem na něj byla moc přísná. Ale nevěděla jsem, jak jinak jeho divokou povahu zkrotit.
Usmířili jsme se
Když u mě tehdy zazvonil asi po roce, byla jsem šťastná, že ho vidím. Omluvil se mi a já myslela, že konečně přišel k rozumu. Už jsem si dělala plány, jak dodělá školu, bude pracovat a já se o něj postarám. Místo toho si pro něj za několik dní přišla policie.
Můj syn je nejen zloděj, ale dokonce napadl a málem zabil nějakého člověka. Půjde na hodně let do vězení. Nedokázala jsem mu dát dostatek lásky a něhy. Sama ji v sobě nemám. Pořád totiž před sebou vidím obličej mého otce zkřivený zlostí.
Monika P. (51), Ostrava