Stačilo několik vteřin a můj život by skončil pod autem.

Vyrůstala jsem v době, kdy víra byla soukromou záležitostí, a andělé se vyskytovali spíš v pohádkách než v každodenním životě. Život ovšem dokáže naučit člověka pokoře – a někdy otevře dveře k věcem, které jsme dlouhá léta považovali za fantazii.

Vnitřní hlas mě varoval

Bylo mi tehdy padesát sedm let. Cítila jsem se zdravá, aktivní a po čtyřiceti letech práce učitelky jsem si konečně užívala „volného důchodu“. Pomáhala jsem vnučkám, jezdila na výlety, pěstovala bylinky.

Nic nenasvědčovalo tomu, že bych stála na prahu něčeho výjimečného. Ten den, kdy se to přihodilo, si pamatuji až nepřirozeně ostře. Bylo chladné březnové ráno, mraky visely nízko a ve vzduchu byla cítit zima, i když už kalendářně bylo jaro.

Probudila jsem se s podivným svíráním na hrudi – ne bolestí, spíš zvláštním nepokojným pocitem, jako když se vám zdá zlý sen, ale nemůžete si vzpomenout, co v něm bylo. Chtěla jsem zůstat doma.

Něco ve mně šeptalo, abych dnes nikam nechodila. Já jsem ale nebyla pověrčivá a měla jsem domluvenou návštěvu lékaře a nákup. Odpoledne jsem pak chtěla jet za Aničkou, mou vnučkou, které jsem slíbila pomoc s kresbou na talentové zkoušky.

Bylo to na poslední chvíli!

Vydala jsem se do města. V obchodě jsem měla zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Bylo to, jako když stojíte v místnosti a víte, že nejste sami. Otočila jsem se dvakrát, a pokaždé jsem zahlédla koutkem oka bílý lem kabátu.

Když jsem se však podívala pořádně, nikdo tam nebyl. Na poliklinice jsem čekala déle, než bylo v plánu. Byla jsem najednou velmi unavená. Přemýšlela jsem, že Aničce zavolám a omluvím se. Nechtěla jsem ji však zklamat.

A pak přišla ta chvíle. Přecházela jsem hlavní ulici směrem k tramvajové zastávce. Podívala jsem se vlevo: auto bylo v dálce. Udělala jsem krok, možná dva. A najednou jsem ucítila, jak mě něco prudce zatahalo zpátky.

Zavrávorala jsem a spadla na chodník. Několik vteřin poté kolem mě prolétlo černé auto. Řidič ani nezpomalil. Já jsem seděla na dlažbě a hleděla před sebe. V tom jsem ho spatřila.

Stál naproti na chodníku: vysoký, v bílém plášti, který se lehce vlnil, i když nebyl žádný vítr. Měl klidnou, soucitnou tvář, ani mužskou, ani ženskou, spíš nadpozemsky jemnou. Dlouze se na mě díval, usmál se a lehce přikývl. Pak udělal krok zpět a zmizel.

Chránil mě už dřív

Přiběhla ke mně nějaká žena a ptala se, jestli jsem v pořádku. Přikývla jsem. Byla jsem klidná a věděla jsem naprosto jistě, co jsem spatřila. Přijela sanitka, kterou někdo přivolal. V nemocnici mi řekli, že mám jen naražené rameno.

Byl to prý zázrak, že mě to auto netrefilo. Já jsem ale věděla, že to nebyla náhoda. Zachránil mě můj strážný anděl. Doma jsem pak několik dní nemohla spát. Pořád jsem měla v hlavě tu postavu, ten pohled, to světlo, které z ní vyzařovalo.

Připomínalo to pocit, jako bych znovu našla někoho, koho jsem kdysi dávno ztratila. Začala jsem se o strážné anděly zajímat. Četla jsem o jemnohmotných bytostech, o ochráncích.

Pátrala jsem v paměti, jestli už mě někdy dřív něco podobného nepotkalo – a zjistila jsem, že ano. Vybavily se mi momenty z dětství, například nehoda na kole, kdy jsem jen zázrakem neupadla.

Nebo slova v hlavě, která mě v životě mnohokrát odvedla od špatné cesty. Můj anděl tam vždycky byl, jen jsem ho neviděla. Od té doby se každý večer modlím, ale po svém. Neprosím o nic, jen děkuji svému strážnému andělu za to, že nade mnou bdí.

Marcela N., (64), Ostrava