Až v druhé polovině života jsem poznala dobré síly, které mě ochraňují.
Co se týkalo nějakých životních malérů, nemohla jsem si nikdy na nic stěžovat. Jednou jsme se dali s kamarádkou do řeči o tom, zda existují strážní andělé. Já jsem jí řekla, že pokud ano, tak ten můj mě chrání opravdu dobře, protože mi nikdy nic nehrozilo. Pak se krátce před padesátkou stalo něco, co mě v mém mínění jenom utvrdilo.
Přecenila jsem své síly
Máme rodinný domek na kraji města, což byla výhoda, protože jsem vždy měla blízko do přírody. Ráda jsem jezdila na kole, někdy s manželem, jindy sama. Toho dne, kdy mi šlo o život, jsem vyrazila bez svého životního partnera.
Byl hezký letní den a já se vydala poměrně daleko, k jednomu svému oblíbenému rybníku. Ten se nacházel trochu stranou od lidské civilizace, takže tam často skoro nikdo nebyl.
Protože jsem se nebála studené vody, vlezla jsem do ní i tentokrát, když předtím několik dnů slunce moc nesvítilo.
Zrovna začalo jemně poprchávat, takže kolem rybníka skutečně nikdo nebyl. Voda mi připadala celkem svěží, i když jsem se po chvíli trochu chvěla zimou. Jen tak vylézt ven jsem se ale nechystala.
Rozhodla jsem se, že přeplavu na druhou stranu a zpátky. Když jsem byla v polovině cesty, pocítila jsem, jak mě do obou nohou chytá křeč. Nepanikařila jsem a snažila se pohybovat alespoň rukama. Ta křeč mi ale postupně stoupala do celého těla!
Nejprve přišla záře, potom jemný hlas
Uvědomila jsem, jak daleko jsem od břehu a v tu chvíli jsem začala mít opravdový strach. Moje volání o pomoc by asi nikdo neslyšel, kolem bylo skutečně liduprázdno. Měla jsem celé tělo jako ochromené. Nemohla jsem se skoro vůbec hýbat. Ke všemu jsem si lokla vody a začala se topit.
Rychle jsem ztrácela naději, že z této situace vyváznu živá. Najednou jsem vnímala, jak se kolem mě rozzářilo nějaké zlaté světlo. Jemný chlapecký hlas mě vzápětí oslovil a prosil mě, abych se nevzdávala a bojovala, že za chvíli bude vše v pořádku.
Sebrala jsem všechnu svoji zbývající vůli a skutečně se mi podařilo tělo rozpohybovat: nejprve nohy, pak i ruce. Za několik minut jsem se pomalými tempy dostala až do míst, kde už jsem dosáhla na dno. Na travnatý břeh jsem pak ulehla zcela vyčerpaná.
Zachránil mě ještě podruhé!
Asi čtvrt hodiny jsem se z toho dramatického boje o život vzpamatovávala. Cítila jsem se zcela na pokraji sil a vůbec jsem nevěděla, jak se na kole dostanu zpátky domů. Na obloze se objevily bouřkové mraky, vypadalo to na opravdové boží dopuštění.
Nebyla jsem schopná šlapat do pedálů a tak jsem kolo vedla. V polovině cesty se spustila průtrž mračen. Utíkala jsem se schovat na kraj malého lesa. Najednou se kolem mě opět objevila zlatá záře.
Tentýž hlas jako předtím mi řekl, ať se vrátím na silnici, protože mi hrozí nebezpečí.
Uposlechla jsem, i když jsem byla promoklá až na kost. Vzápětí jsem spatřila, jak do stromu, pod kterým jsem hledala útočiště, uhodil blesk. Uvědomila jsem si, že jsem během jednoho dne už podruhé mohla být mrtvá. A bylo mi jasné, že ten hlas patřil mému strážnému andělovi.
Domů jsem se dostala až k večeru, vysílená, promoklá a odnesla to menší chřipkou – ale přežila jsem. Od toho letního odpoledne, kdy se mnou měl tolik práce, nepochybuji o tom, že nade mnou skutečně bdí a jsem mu za to vděčná.
Andrea R., (60), Třeboň
