Jsem už dost stará ženská, abych se učila novým kouskům. Alespoň donedávna jsem to tvrdila. Názor jsem ale změnila rychle.

Právě jsem ve spojení se svým úžasným vnukem. To díky němu teď můžu vidět svou pravnučku, jak se pokouší postavit na nohy a vidět její roztomilý úsměv. Jinak bych o tohle vše přicházela. A znáte to, že malé děti rostou rychle jako z vody.

A ty nejkrásnější chvilky uletí coby dub. Mě tedy naštěstí už ne. A to i přesto, že jsem tady zavřená v domově pro seniory a všichni mí nejbližší sen vůbec nemůžou.

Technika na to ale vyzrála a já mám notebook a také skype.

Nechtěla jsem o tom ani slyšet

Před časem mi vnuk Otík přinesl notebook a že mě s ním naučí pracovat. Mám jen starý tlačítkový mobil a jsem ráda, že ho ovládám. Ale všechny ty internety a sociální sítě, dejte mi pokoj, říkala jsem si tehdy. Jenže Ota byl neoblomný.

Bydlí dost daleko ode mne a chtěl být se mnou v kontaktu častěji, než mu pracovní frmol dovoloval za mnou jezdit. Zvlášť teď, když se narodila Anetka, moje pravnučka.

Byl to ale velký boj

Chvíli jsem vzdorovala. Bála jsem se té nové techniky. Navíc jsem si vždy říkala, že to lidi odvádí od osobních kontaktů. Že místo toho, aby se setkali, tak čučí do obrazovky.

Když jsem ale poprvé uviděla malou, v té chvíli ode mne vzdálenou 120 kilometrů, jako když je u mě v pokoji, úplně mě to dojalo. A tak jsem se do toho pustila. Otík zapojil i naši skvělou sociální pracovnici Zdeničku, která se mnou trénovala, když byl Ota pryč.

A musím přiznat, že teď už základy dobře zvládám a brouzdání po internetu mě baví. A teď, když nemůžu vidět ani svou dceru, vnučky a vnuka s jeho rodinou, se můj notebook stal jediným mým spojením se světem. Je to vážně úžasné. Dívám se na svoji pravnučku a vím, že má stále ještě smysl žít.

Bohuslava D. (88), Nymbursko