Zatímco já jsem tvrdě dřela, aby měla rodina co jíst, moje sestra Alena si omotala děti i manžela kolem prstu. Nahradila mě nejen v domácnosti, ale i v jejich srdcích. Trvalo dlouho, než mi to došlo.

Manžela znám už od základní školy, na střední jsme spolu začali chodit. Milovala jsem ho opravdu upřímně.  On byl sice u dívek a žen oblíbený, ale jakmile jsme spolu začali chodit, byl mi věrný a za jinou sukní se neotočil. Po maturitě jsme se rozhodli vzít. Narodil se nám syn.

Když byl Honzíkovi rok, otěhotněla jsem znovu. A miminka měla být rovnou dvě! Nejdřív radost, pak zoufalství… Bylo toho na mě zkrátka moc. Do toho jsem měla na bedrech celý dům a část hospodářství, manžel stále pracoval, aby nás uživil.

Proto když se má mladší sestra Alena nabídla, že se k nám nastěhuje a bude mi k ruce, nabídku jsem přijala.

Za její pomoc jsem byla vděčná

Alena byla mladší jen o dva roky, přesto vypadala velmi mladě a oproti mně byla stále plná života. V době, kdy byly děti malé, jsme byly nejlepšími přítelkyněmi. Manžel byl věčně pryč a já byla za její přítomnost v domě a hlavně za její pomoc opravdu vděčná. Mnohdy vzala děti po práci ven, abych si mohla chvíli odpočinout a vyspat se.

Nikdy se ani slůvkem nezmínila, že by jí tenhle způsob života nevyhovoval. Je pravda, že jsem ji nikdy neviděla s žádným chlapcem, nechodila moc ven a celkově se držela spíš doma.

Když děti dorostly do věku, kdy už byly všechny tři ve školce a já mohla konečně nastoupit do práce, myslela jsem, že se bude chtít odstěhovat a žít svůj život. Nechtěla jsem ji vyhodit, dům byl dost velký, jen jsem jí chtěla dopřát volnost.

Alena u nás ale byla spokojená, a přesto, že jí bylo 25 let, neměla vážnou známost a o rodině neuvažovala.

Osudový úraz

Velká změna v našem životě nastala v okamžiku, kdy manžel v práci spadl z jeřábu a zlomil si obě nohy. Musel se podrobit náročné operaci a čekala ho ještě náročnější rehabilitace.

Muž, který byl zvyklý celý den tvrdě pracovat, byl najednou pořád doma mezi čtyřmi stěnami. Tento stav trval asi rok a my jsme se s dětmi i sestrou snažili manželovi jeho stav co nejvíc ulehčit. Hybnost nohou se bohužel už nikdy nevrátila do původního stavu před úrazem.

Manžel sice chodil, ale musel se podpírat holemi. Býval to kus chlapa, upravený, mohutný a sršící humorem. Bohužel z něj mnoho nezbylo. Dostal invalidní důchod a už zůstal doma. Na mně nyní bylo, abych živila rodinu.

Rozhodla jsem se vzít si v nemocnici, kde jsem pracovala jako sestra, služby navíc. Hodně jsem dělala noční, protože za ně byly příplatky. A Alena se ochotně nabídla, že opět pomůže s dětmi, navaří, uklidí.

Pracovala v trafice, takže ve tři skončila a mohla se věnovat mé rodině. Zprvu jsem jí byla vděčná. Jenže postupem času jsem začala zjišťovat, že zatímco já dřela, aby měla rodina co do úst a nepřišli jsme o dům, má sestra zaujala mé místo. A bohužel to nebylo jen v srdcích dětí

a v domácnosti, ale i v srdci mého muže a v naší ložnici. Vracela jsem se domů vyčerpaná a dlouho si ničeho zvláštního nevšimla. Jak bych také mohla, když jsem doma prakticky nebyla.

Hostem

ve svém domě

Když jsem si vzala v létě dovolenou, měla jsem radost, že rodinu překvapím. Že budeme zase všichni spolu. Jakmile se ale dozvěděli, že budou mít „nezvaného hosta“, protáhli obličeje – ani se neobtěžovali přetvařovat.

A v tu chvíli jsem si začala všímat maličkostí, které mi dosud unikaly. Z domu zmizely všechny mé fotografie, dokonce i ty, na nichž jsem byla s dětmi nebo s manželem. Našla jsem krabici s některými mými věcmi na dně skříně, někdo vyměnil záclony, prostírání…

Má sestra si pomalu začala můj domov měnit k obrazu svému. Najednou jsem byla hostem ve vlastním domě a začala jsem cítit, že tam nejsem vítána.

Manžel, který ke mně býval vždycky pozorný a milý, se choval chladně, a já začala chápat, že se změnilo mnohem víc než jen zařízení. Během jednoho nedělního oběda se mi všechny mé domněnky potvrdily.

Manžel s Alenou se na sebe neustále usmívali a už se ani neobtěžovali dávat si přede mnou pozor.

Rozhodla jsem se odejít pryč

Šla jsem za nimi a udeřila. Aniž by zaváhali, souhlasně jen kývli, že se do sebe během mé nepřítomnosti zamilovali.

Když jsem propukla v pláč a ptala se, jak mi to mohli udělat, a co se teď jako bude dít, chladně mě odbyli, že je to všechno stejně jen moje chyba. Byla jsem neustále v práci a oni zůstávali sami.

Dalo se prý přece čekat, že dva takhle opuštění lidé dříve či později najdou jeden ve druhém sympatie a budou si oporou.

Fakt, že jsem byla pryč, abych rodinu uživila, ne abych si užívala, úplně přehlédli. Manžel mi vyčetl, že jsem pro něj přestala být atraktivní a že jsem se o něj přestala zajímat. Nevěřila jsem vlastním uším. Posbírala jsem si své věci a rozhodla se odejít.

Vztah manželovi a sestře vydržel dalších pět let, pak se rozešli a ona se odstěhovala. Je to asi týden, co mě manžel zval na oběd, tak váhám, zda mu odpustit a zkusit to znovu, nebo jít prostě dál. Ta jeho zrada bude ve vzduchu pořád, to mi je jasné. Na druhou stranu, teď budu na koni já…  A rozvedení ještě nejsme.

Kateřina (51),

Mariánské Lázně