Jsou učitelé, na které v životě nikdy nezapomenete. Patřil mezi ně i pan profesor Václav. Potkala jsem ho kdysi na vysoké škole a poté po mnoha letech znovu.
Prošla jsem slavnostně vyzdobenou chodbou a ocitla se na prostorné zahradě. Očima jsem hledala svoji vzdálenou tetičku, která sem, do Domova pro seniory, nedávno nastoupila. Místo toho jsem se pohledem zarazila na někom, kdo mi byl velmi povědomí.
Ale samozřejmě, to je přece pan profesor ! Můj oblíbený učitel z vysoké. Neviděla jsem ho tolik let, ale i když podstatně zestárl, jeho výrazné rysy ho nezapřeli.
Moje pravidelné návštěvy
Od té doby jsem do Domova chodila nejen za tetičkou, ale i za panem profesorem. Bylo mu už devadesát, ale mozek měl svěžího padesátníka. Při každé návštěvě jsme probírali nějaké zajímavé téma.
Dokázal, stejně jako kdysi na fakultě, vykládat tak úchvatným způsobem, že zaujal i největšího ignoranta. A já byla nadšený a pozorný posluchač. Vždyť jsem se dozvídala tolik zajímavého.
A zároveň jsem viděla, že panu profesorovi dělá velkou radost, když může zase „přednášet.“
Sešlo se dost posluchačů
Pak mě napadlo, že by pan profesor mohl dělat přednášky na různá témata i pro ostatní v Domově. Myšlenka se u vedení ujala a pan profesor jen zářil. V diáři měl naplánované přednášky i debatní kroužky, kterým říkal semináře, až do konce roku.
Jenže pak se brány Domova zavřely. Nikdo nesměl ven a nikdo dovnitř. Na kontakt s tetičkou a panem profesorem musel stačit telefon a občas nějaká video konference.
Poslední vzkaz
Když se v Domově objevila nákaza, zmocnila se mě panika a strach. Nezbývalo, než čekat a doufat. Když mi teta zavolala, že pana profesora odvezli do nemocnice, tušila jsem, že je zle Telefon mi samozřejmě nebral. Věděla jsem, že nemá ani žádné příbuzné.
Podařilo se mi proto kontaktovat jednu sestřičku. Ta panu profesorovi na velký arch papíru, aby to dobře přečetl, napsala můj vzkaz. Stálo tam, že na něj moc myslím, že ho mám moc a moc ráda a že se těším, až se zase uvidíme.
Už se neuvidíme, ale aspoň umíral s vědomím, že na něj někdo myslí. A já na něj nikdy už myslet nepřestanu.
Zora V. (62), Plzeň