Tolik jsem to dítě chtěla, ale kdybych tušila, jaké problémy s ním budou, snad bych za tu cenu otěhotnět ani nechtěla. 

Bojím se vlastního dítěte. Nahlas jsem tuhle děsivou větu ještě nikdy nevyslovila. Na to se příliš stydím. Proč? To já jsem ho vychovávala. To já jsem selhala.

Pořád se sama sebe ptám, kdy mi můj syn, hýčkané a milované dítě, začal přerůstat přes hlavu. Co stojí za jeho bezohledností? Proč se chová agresivně k člověku, který ho měl vždycky rád?

Když mi bylo jednatřicet, miminko jsem si na svém muži v podstatě vyvzdorovala. On byl o osmnáct let starší než já a měl z prvního manželství dvě dospělé dcery. To mu prý ke štěstí úplně stačilo. Jemu ano. Mně ne.

Honzík přišel na svět před dvaadvaceti lety, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství. Samozřejmě vyžadoval víc péče než normálně narozené dítě.

Všechno se točilo kolem něho a manžel nesl nové uspořádání rolí nelibě. Jak to jenom šlo, zavíral se buď do své pracovny, anebo zůstával dlouho do večera ve firmě. Měla jsem pocit, že mu jsme na obtíž. Dost jsme se v té době hádali.

Když bylo Honzovi osm let, manžel zemřel. Stresy v práci i doma a vleklé zdravotní problémy si vyžádaly svou daň. Poslední dva roky měl bolavé nejen tělo, i duši… Byla jsem až moc hodná.

Ať už byl vztah mezi tátou a synem jakýkoli, Honza vnímal svého otce jako silnou autoritu. A ta autorita teď odešla.

Zrádná laskavost

Zbyla jsem mu jenom já, jeho máma. Abych mu ztrátu nějak vynahradila, začala jsem na něj být ještě hodnější, k jeho problémům ve škole ještě smířlivější, k jeho požadavkům ještě vstřícnější.

Bylo to všechno v dobré víře, ale když se na to podívám zpětně, nebyl to dobrý postup. Měla jsem se chovat naprosto normálně, fungovat dál úplně stejně, jedině tak bych bývala plnohodnotně zastoupila chybějícího rodiče. Takhle jsem poněkud zazmatkovala.

Nechce se ti do školy, protože je ti smutno? Dobře, omluvím tě a budeme se doma dívat na filmy. Dostal jsi zase poznámku, protože jsi odsekl učitelce? Dobře, půjdu za ní a vysvětlím jí, že prožíváš špatné období.

Zfackoval jsi mladšího spolužáka a vzal mu z batohu peníze? Ok, to už je na pováženou, ale i tohle spolu zvládneme, co? Vždyť jsi můj kluk, moje všechno, na mě se můžeš přece ve všem spolehnout.

Dovoluje si víc a víc

Byla jsem ukrutně naivní. Honzovy prohřešky se postupně měnily v průšvihy. A z průšvihů se stávaly megaprůšvihy. Měl pocit, že tu cestičku, kterou mu s takovou péčí zametám, mu budou s nadšením umetat i ostatní. Samozřejmě narazil. Svět se mu vysmál.

A on si začal vybíjet své frustrace na mně. Na kom jiném taky, že. Ze začátku „jenom“ mluvil doma sprostě. Bavilo ho, když jsem se šokovaně ohrazovala. Pak přitvrdil.

Začal mě těmi vulgárními výrazy oslovovat. Po čase šel ještě dál – kradl mi peníze a rozprodával věci z bytu. V sedmnácti se nechal vyrazit z průmyslovky. Důvod? Absence a alkohol.

Jak ho vystrnadit?

No, a protože život po hospodách něco stojí a protože Honza nepracuje, tahá ze mě peníze čím dál brutálnějším způsobem. Předevčírem, když jsem mu odmítla dát na hospodu, mě začal vzteky škrtit. Měla jsem strach. Obrovský.

Když jsem mu dala poslední ušetřené drobné a on odešel, zhroutila jsem se na zem a dlouho plakala. Co můžu sama dělat? Přece neudám své dítě! Jsem vyčerpaná a bojím se. Z mého syna se stalo monstrum a já nemám sílu s jeho řáděním zatočit.

Kamarádka mi radí, abych se obrátila na policii. Já nemůžu. Ten cizí člověk, který se za chvíli vrátí z hospody a nejspíš mi zase nafackuje, je pořád ještě můj syn. Trnu, že si třeba přivede nějakou ženskou, to bych pak musela ven z domu, aby měl prostor.

To se občas stává a já pak musím pryč.

V lepším případě jdu ke kamarádce, která mě někdy u sebe nechá přespat, v tom horším musím do kina, nebo se jen tak toulám městem, jdu někam, kde je teplo, protože zvlášť v mrazech to není nic příjemného. Čekám, až mi pošle zprávu, že můžu domů.

On naštěstí pokaždé tu ženskou vyhodí většinou ještě v noci, protože chce spát sám a s žádnou se nechce zaplétat. O ženách se vyjadřuje neslušně, myslím, že tím celým pohlavím opovrhuje, ačkoliv ženy potřebuje. Jenom je ale zneužívá.

Je to hrozná povaha, ale co s tím? Mě toleruje, že jsem jeho matka a taky jsem nezanedbatelným zdrojem jeho příjmů.

Starám se, aby měl co jíst a taky mu sháním oblečení, on by si nic nekoupil. Snažím se, aby nějak vypadal, tajně doufám, že bude nějaká ženská tak bláhová a bude se ho snažit uhnat.

Kdyby tak měla svůj byt a vzala ho k sobě a trochu mu domluvila, aby nebyl tak sobecký a sebestředný, aby se začal k lidem chovat hezky… No, ale to je jen taková moje vysněná pohádka. Beztak by ta nešťastnice asi brzy litovala.

Kdyby se k ní choval stejně jako ke mně, byla by to klasická týraná žena, když já jsem vlastně týraná matka…

Chci muže!

Další možnost, v níž tajně doufám, je, že si mě všimne nějaký chlap. Nemám vysoké nároky, mohl by být klidně šeredný, mně už je to jedno, nemusí mít ani hodně peněz, jen co uživí jeho a zbude nám něco na nějakou cestu na dovolenou.

Jen by měl být dost silný na to, aby mě i sebe ochránil před mým synem. Svého Honzíka jsem vykrmila dost, je to vazoun, není radno se s ním dostat do křížku. Jenomže jak si mě má nějaký muž všimnout, když na sebe nemám vůbec čas?

U kadeřnice jsem nebyla ani nepamatuju, nemám peníze na nějaké pleťové krémy a další kosmetiku. Oblečení už mám dost staré a obnošené. Neřekla bych, že přitahuji mužské pohledy. A trochu se té situace, kdy by některý přišel, bojím.

Honzík by se určitě cítil ohrožený a vyváděl by. Raději tedy nic neplánuji a čekám, jestli se něco nestane samo od sebe.

Jana (53), Ostrava