Měla jsem svého dědečka ráda a zastala jsem se ho, když ho pomlouvali. Co následovalo, to jsem nečekala.

Na otázku, co se s námi stane po smrti, ještě nikdo nedal plně uspokojivou odpověď. Víme stoprocentně pouze to, co se stane s tělem. Já jsem o posmrtném životě vždy trochu pochybovala, zároveň jsem si ale – asi jako každý člověk – přála, aby existoval. Jedna příhoda, na kterou nikdy nezapomenu, udělala z toho přání jistotu.

Hádka na oslavě

Můj dědeček z matčiny strany se jmenoval Michal. Byl dost svérázný, ale já jsem si s ním dobře rozuměla, asi nejlépe ze všech. Zemřel v sedmdesáti letech, ještě se dožil mé svatby a narození mého prvního dítěte.

Pravidelně jsem chodívala k jeho hrobu a v duchu jsem s ním rozmlouvala. Měla jsem početné příbuzenstvo a často se konaly různé oslavy, kam se sjelo hodně lidí.

Na jedné takové letní oslavě s grilováním se probíralo všechno možné a došlo také na dědu Michala. Vůbec se mi nelíbilo, jak se o něm někteří lidé vyjadřovali. Byla jsem z toho dost znechucená, navíc jsem věděla, že se v řadě případů jedná jen o pomluvy.

Dlouho jsem mlčela, ale když ty řeči pokračovaly, začala jsem dědu bránit. Skončilo to docela ostrou hádkou, kdy jsem na ty největší pomlouvače hodně zvýšila hlas.

Povolily mi nervy – bylo to dané tím, že jsem se nemohla smířit, jak někdo vylévá špínu na člověka, kterého jsem měla ráda a který už tu pět let není. Z oslavy jsem odešla předčasně a slíbila jsem si, že některým příbuzným se raději budu vyhýbat.

Šokující vzkaz

Druhý den po této oslavě jsem byla doma sama. Manžel a syn odjeli na fotbal a dcera měla rande s přítelem. Náhle zazvonil telefon. Pevnou linku jsme stále měli, i když jsme ji už moc nepoužívali.

Než jsem stačila doběhnout do obývacího pokoje, kde se přístroj nacházel, zvonění zmlklo. Až později jsem si všimla, že na záznamníku zůstala nějaká zpráva. Stiskla jsem tlačítko, abych si ji přehrála. V následující chvíli jsem zůstala stát v šoku.

Málem jsem omdlela, když jsem ze záznamníku slyšela jakési šumění a v něm zastřený hlas, který ale stoprocentně patřil dědovi Michalovi! Ne všem slovům bylo rozumět, ale z obsahu sdělení bylo zřetelné, že mi děkuje, jak jsem se ho předchozí den zastala!

Potvrzení na hřbitově

Nejprve jsem se domnívala, že se jedná o něčí hloupý žert jako reakci na včerejší hádku. Netušila jsem ale, kdo by mohl dědův hlas tak dobře napodobit. Podezřívat jsem mohla více lidí, protože lidská zloba a hloupost nemají hranice.

Přehrála jsem si ten vzkaz několikrát po sobě a nakonec dospěla k závěru, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Hlas, který jsem slyšela, patřil opravdu dědovi Michalovi. Přemýšlela jsem, jak je to možné.

Napadlo mě, že třeba tenkrát svoji smrt jen předstíral – jak by se ale dozvěděl o té včerejší hádce? Řekl mu to někdo z účastníků oslavy? Byl to samozřejmě nesmysl, protože by mu muselo být už devadesát let. Musela jsem si vzít prášky na uklidnění.

Když přijeli manžel se synem, chtěla jsem jim vzkaz pustit bez předchozího upozornění. Stalo se však něco nepochopitelného: na záznamníku už nebyl. Manžel se mě snažil uklidnit, že jsem pořád ještě rozhozená ze včerejší hádky a asi se mi něco zdálo.

Já jsem si ale byla jistá tím, co jsem slyšela. Další den jsem zamířila na hřbitov k dědovu hrobu. Tajně jsem doufala, že tam třeba najdu nějaký důkaz toho, že se se mnou skutečně spojil.

Jak jsem tam stála, všimla jsem si, jak z jedné umělé květiny, která tam byla ve váze na kamenné desce, pomalu opadávají květy.

To bylo pro mě potvrzením, že jsem ten vzkaz na záznamníku skutečně slyšela a že se mi dvacet let po své smrti děda ozval z onoho světa. Věřím tomu dodnes a nezáleží mi na tom, co si o mně myslí ostatní!

Zdena D., (56), Opava