Po letech jsme se náhodu potkali a on mi vyprávěl smutný příběh svého života. Přesto nezahořkl.
Pořád přemýšlím, jestli opravdu existují náhody, nebo zda naše osudy někdo seshora řídí. To setkání snad musel někdo naplánovat.
Nedlouho po sametové revoluci jsem začal podnikat v oboru, o kterém jsem vždycky snil. Tehdy bylo možné snad všechno a byli jsme plni nadšení. Nějakou dobu to sice trvalo, ale časem se mi začalo docela dařit.
Sice jsem dřel od rána do noci a milionář se ze mě nestal, ale stěžovat jsem si jinak nemohl. Stihl jsem se i oženit a mít dvě krásné děti. Jednoho dne si ale moje přílišné pracovní nasazení vybralo svou daň. Dostal jsem infarkt.
Vzal jsem to jako varování osudu a rozhodl se zvolnit tempo. Firmu jsem prodal, a i když naše rodina byla finančně zabezpečená, našel jsem si méně náročnou práci, abych se nenudil. Také jsem začal chodit co nejvíc pěšky, abych měl nějaký pohyb.
Náhlé poznání
Na jedné ze svých cest do práce jsme si všiml takového neobvyklého bezdomovce. Sedával vždy na stejném místě a už na první pohled působil úplně jinak než ti ostatní. Byl sice trochu ošuntělý, ale vyzařovalo z něj něco zvláštního, takové jakoby smíření. Přišlo mi ho najednou líto, ani nevím proč.
Jednou cestou z práce mi to nedalo a s neznámým starým mužem jsem se dal do řeči. Představil se mi a pak jsme si nezávazně povídali o všem možném.
Působil jako někdo, kdo byl zvyklý žít ve slušné společnosti, a ani léta na ulici z něj tu jakousi noblesu, nebo jak to nazvat, nedokázala vymazat. I jeho jméno se mi zdálo nějak povědomé a pořád mi nešlo z hlavy, odkud bych ho mohl znát.
Pak jsem nad tím ale mávl rukou, vždyť to bylo celkem běžné jméno, jaké nosí tisíce, ne-li víc, lidí. Ale zvykl jsem si na to, že občas při cestě z práce jsme se s ním posadil na lavičce a prohodili jsme pár slov.
Jednoho dne se trochu víc rozpovídal o svém osudu, o tom, jak se vlastně na ulici dostal. Byl to jeden z těch smutných příběhů, jak se slušným člověkem dovede zatočit doba, a to jakákoli. A při jeho vyprávění se mi rozbřesklo!
Už mi došlo, proč mi jeho jméno bylo tak povědomé – byl to totiž můj bývalý učitel ze základní školy.
Vůbec mě nevinil
Ale začnu pěkně od začátku. Tehdy jsem byl v osmé třídě a pana učitele jsme měli na přírodopis. Byl jsem tehdy tak trochu rebel, ačkoliv ne žádný rošťák.
Bylo to ještě v době tuhého komunismu, takže několikrát do roka jsme ve třídě zdobili propagační nástěnky k různým výročím. Jednoho dne jsem před odchodem ze školy neodolal a připsal na nástěnku posměšný nápis. Jen tak, z legrace.
Neuvědomil jsem si tehdy, jaké může mít taková klukovina důsledky. Zahlédl mě při tom totiž školník a hned zatepla to běžel oznámit řediteli. Následoval pořádný malér. Jak jsem se později dozvěděl, právě tenhle pan učitel se mě zastával.
Nebylo to ale nic platné. Já to odnesl trojkou z chování a nedostal jsem doporučení na školu. To byla sice pohroma, protože jsem chtěl jít studovat, ale bylo ještě docela dobré oproti tomu, jak to odnesl pan učitel.
Za to, že se mě zastával, dostal okamžitě vyhazov. Doba už byla taková… My jsme se to ale tehdy nedozvěděli, řekli nám jen, že odešel na vlastní žádost na jinou školu. Já nakonec šel do učení a po letech jsem si vzdělání doplnil při zaměstnání dálkově.
A jak už jsem říkal, po revoluci jsem rozjel vlastní podnikání. A teď jsem seděl na lavičce tváří v tvář člověku, který ser kdysi snažil pomoct rozjívenému klukovi, a přitom to odnesl sám nejvíc. Už se to s ním vezlo celý život.
V kostce to bylo asi tak, že nikde ho nechtěli přijmout, takže skončil jako topič. Jenže s modernizací po revoluci přišel i o tuhle práci. Možná, kdyby byl průbojný, mohl by se v té době znovu chytit, nechat se rehabilitovat… ale na to on neměl povahu.
Dál se nechal vláčet životem, který se s ním rozhodně nemazlil. Žena už nedlouho poté, co byl vyhozen ze školy, se s ním rozvedla a vyhodila ho z bytu. Nejdříve šel bydlet ke svým starým rodičům, aspoň měl střechu nad hlavou, a když zemřeli, byt mu zůstal.
Jenže dům pak vrátili původní majitelce, která nutně potřebovala bydlení pro svého syna, a nakonec se jí podařilo pana učitele vystrnadit z bytu bez náhrady – její právníci byli v těchto věcech velmi „šikovní“ a pan učitel, dobrák, se nedokázal bránit.
Od té doby přespával na různých ubytovnách, až nakonec po zrušení dalšího místa zůstal na ulici. Přesto si však ani náznakem nepostěžoval, vyprávěl to spíš jako příběh někoho jiného nebo jako by to takhle prostě muselo být. Zato mně z toho vůbec nebylo dobře.
Uvědomil jsem si při tom jeho vyprávění, že vlastně nebýt mé školní nerozvážnosti, mohl se jeho život ubírat úplně jiným, snad lepším směrem. Cítil jsem hroznou, nepříjemnou vinu za to všechno.
Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem mu řekl, že to já jsem ten zlobivý žák, kterého se kdysi zastal a oni ho za to pak vyhodili. Poprosil jsem ho o odpuštění, netušil jsem tenkrát, co všechno se může kvůli jedné klukovině stát.
Bylo mi hrozně… Ale pan učitel se na mě podíval svýma stále laskavýma očima a řekl mi, že to není moje vina. Byl prý řediteli trnem v oku i bez toho. Jako silně věřící člověk musel za komunistů snášet různá příkoří, ale snášel je bez reptání.
Ta moje aféra prý jen posloužila jako vítaná záminka, ale i kdyby se to nestalo, určitě by si soudruzi na něj časem něco našli. Vše, co se mu dosud stalo, bere jako zkoušku od Boha. Už se se svou situací dávno smířil.
Navzdory tomu všemu, co prožil, se stále uměl radovat ze života, byla to taková šťastná povaha.
Dodnes vzpomínám
Chtěl jsem mu dát alespoň nějaké peníze, ale on odmítl, prý dostává nějaké poukázky, takže hlady netrpí, ostatně, stačí mu velmi málo.
Jen v zimě je to prý horší, ale zatím se mu vždy podařilo, když bylo nejhůř, sehnat nějaký nocleh v zařízení pro lidi bez domova. Pak jsme se rozloučili a já se zeptal, jestli ho tady zase uvidím.
Odpověděl, že ano, bývá tady prý docela často, líbí se mu, že je „jeho“ lavička blízko kostela a taky tady může sledovat, jak kolem něj kypí život. Po návratu domů jsem o svém zážitku vyprávěl manželce, taky se divila, jaká je to neuvěřitelná náhoda.
Pak jsem nemohl dlouho usnout a pořád jsem přemýšlel, co bych pro pana učitele mohl udělat. Připadalo mi, že to nemůže být náhoda, že jsme se takhle po letech setkali.
Vždyť je to přímo nabídnutá šance od osudu, abych mu mohl svoji vinu – protože, ať říkal cokoli, já to stále jako svoji vinu pociťoval – vynahradit. Na nic jsem ale nepřišel, i když jsem usnul až k ránu. A ne nadarmo se říká, že ráno bývá moudřejší večera.
Když jsem přišel do práce, rozsvítilo se mi – vždyť přece zrovna hledáme druhého nočního vrátného! Není to žádná dřina, práce je na směny od odpoledne do půlnoci nebo od půlnoci do rána, a navíc – je k tomu možné dát i místo na ubytovně!
Hned jsem se šel domluvit na osobní oddělení a vše jsem tam domluvil. A když jsem navíc slíbil, že se za pana učitele mohu zaručit, personalistka mi řekla, že v tom nevidí žádný problém.
Na tohle místo už někoho hledají delší dobu, ale zatím všechny buď odradil nízký plat, nebo se jim hlásily všelijaké dost pochybné existence. Hned odpoledne po práci jsem spěchal k oné lavičce a skutečně jsem tam pana učitele našel.
Řekl jsem mu, že když nechce žádné milodary, mám pro něj práci, a to hned. Koukal se na mě jako na zjevení, ale já mu všechno vylíčil, že je to taková náhoda, že mu to místo jistě posílá pánbůh. Když jsme uviděl v jeho očích slzy vděku, měl jsem sám namále.
A tak k nám pan učitel opravdu nastoupil. Všichni jsme ho měli rádi, když přicházíval odpoledne na směnu. Byl vždy dobře naladěný, zdvořilý a byl na něj spoleh. Často jsem se v práci zdržel, jen abych si s ním mohl popovídat.
Když pak zemřel, bylo to velmi smutné a všichni jsme se mu složili na věnec. Byl to vzácný člověk. A já jsem moc rád, že jsme mu měl čím oplatit to, co pro mě před lety udělal.
Broňa (52), Praha