Obětovala jsem svůj život bratrovi, o kterého jsem se po smrti rodičů starala. Nyní vyhrál, ale na mě zapomněl. Peníze utratil raději s prostitutkami!
Bylo mi necelých osmnáct, když mi tragicky zahynuli rodiče při autonehodě. Bylo to horší, než kdyby zemřeli na nějakou nemoc a člověk se na to mohl alespoň trochu připravit. Takhle jsem šla ráno do školy a v poledne už ze mě byl sirotek.
Dodnes si pamatuji každou maličkost, vůni a dokonce i počasí z toho osudného dne. Měla jsem malého tříletého bratra, o kterého se mimo mě neměl kdo postarat.
Měla jsem bratra na krku
Naši ho měli hodně pozdě a nečekaně a dokonce řešili, zda si to nečekané dítě nechají. Poslouchala jsem totiž tehdy za dveřmi a hrozně se bála, že se brácha nenarodí. No, nakonec se nerodil a přinesl do naší rodiny obrovský chaos a zmatek.
Byl hodně nemocný, stále plakal a máma to nějak nedávala. Občas byla úplně mimo, asi tím vyčerpáním. Táta samozřejmě musel chodit do práce a večer usínal u stolu, jak byl unavený. Tak jsem pomáhala, jak to jen šlo.
Nakonec jsem převzala většinu povinností včetně nákupů a praní. To vše s malým Adámkem, protože se ode mě nehnul, ani kdybych chtěla. Prostě zjistil, že s mamkou nic není a se mnou je přece jen občas nějaká zábava.
Ve třech letech začal chodit do školky a všem se nám trochu ulevilo. Máma nastoupila zpět do práce, ale byla vyčerpaná a nakonec zůstala doma na neschopence.
Dostala jsem ho dárkem k osmnáctinám
Táta ji zrovna vezl na nějaké vyšetření, když se to stalo. Mikrospánek a srážka s nějakým náklaďákem. Oba byli na místě mrtví. V poledne mi tu strašnou zprávu oznámila sociálka v doprovodu policie a odpoledne jsem si šla vyzvednout bratra ze školky.
Nebyla jsme mu schopná říct, že už mámu ani tátu nikdy neuvidí. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohli Adama vzít, ale sociálka na sebe nenechala dlouho čekat. Hned druhý den mi oznámila, že jsem ještě stále nezletilá a nemohu převzít starost o bratra.
Chtěla ho umístit v dětském domově. „Vlastně bych měla někam umístit i tebe, není ti ještě osmnáct! Ale na ty tři měsíce to už nemá smysl,“ povzdechla si ta paní ze sociálky a já najednou poznala, že není až tak zlá, jak jsem doposud myslela.
Nakonec se řešení našlo. Adam putoval do ozdravovny a já si o něho požádala i navzdory svému věku. Ke svým osmnáctým narozeninám jsem dostala dárek v podobě bratra! Byl můj a rozsudek to potvrdil.
Žila jsme jen pro něho
Nechala jsem školy a začala pracovat u pásu v nedaleké továrně. Vstávala jsem ráno před čtvrtou, abych všechno stihla. Večer jsem padala únavou a s penězi z počátku taky moc nevycházela.
Přestože jsem mámě se vším pomáhala, o chodu domácnosti a platbách třeba za energie jsem neměla ani tušení. Roky ubíhaly, Adam se vyučil a já se nejen nikdy nevdala, ale ani neměla žádnou vážnou známost. Ne, že bych byla nějaká jeptiška, to ne.
Ale každý kluk, s kterým jsem si něco začala, nakonec vycouval. Kdo by chtěl mít na krku cizího, dost problematického kluka! A že Adam měl problémů víc než dost. Z učení ho málem vyhodili.
Kdybych tam nešla vzbuzovat lítost, určitě by to za jeho rvačky a drzé chování udělali. Ani za kamarády neměl zrovna svatoušky. Spíš partičku pěkných grázlů! Když se ode mě odstěhoval, myslela jsem, že si konečně trochu oddychnu, ale mýlila jsme se. Věčně jsem ho tahala z nějakých malérů nebo splácela jeho dluhy.
Nedal mi z výhry ani korunu
Bylo mi padesát, když u dveří zazvonil skoro namol opilý. „Ségra, já vyhrál. Jsem milionář!“ mumlal pořád dokola a já se domnívala, že má nějakou těžkou opičku. Uložila jsme ho na gauč v kuchyni, který jsem měla pro něho stále připravený.
Probudil se až k nedělnímu obědu. Asi ho vzbudila vůně mojí vynikající svíčkové! Usedl ke stolu a zopakoval to, co řekl předešlého večera mnohokrát: „Vyhrál jsem. Hodně milonů!
Ségra, já jsem boháč!“ Než jsem stačila cokoli říct, vytáhnul tiket a ukázal tažená čísla. On opravdu vyhrál! Po jídle zmizel a už se neukázal. Dny ubíhaly, ale po bratrovi jakoby se zem slehla. Našla jsem ho v nedaleké hospodě.
No vlastně tak trochu nevěstinci. Byl namol. Stovky rozhazoval jako by to byly nějaké papírky a mně si vůbec nevšímal. Hodně jsme se naplakala, ale bylo to tak. Brácha mi nedal z výhry ani korunu a všechny peníze rozházel. Uplynul rok a nemá vůbec nic. Zvoní mi zase na dveře, ale já mu už neotevřu!
Renata B. (52), Dvůr Králové nad Labem