Vynořil se z černé hluboké tmy. Neznámý stopař mě provázel půl cesty a náhle zmizel. Byl to snad duch? Zachránil mě před šíleným řidičem?

Projížděla jsem temnou silnicí a nebe už bylo černé. Naslouchala jsem směru, který mi hlásila navigace. Poradila mi, ať při nejbližší zatáčce odbočím doprava. Směr, kam mě vedla, se mi ale nelíbil.

Čím hlouběji jsem malou silničkou jela, tím více se ztrácely lampy. Až jsem vjela do úplné tmy. Kam to jedu? Říkala jsem si v duchu. Ale doufala jsem, že technika a moderní vymoženost ví dobře, kam mě naviguje.

I přes utěšování sebe sama mi ta cesta sympatická nebyla. Byla plná zatáček, nepřehledná, úzká… A hle! Málem jsem srazila člověka, který se vynořil z temné serpentiny. Ihned jsem vyskočila z auta a hystericky vysokým hlasem ze sebe vyjekla ,,Proboha!

Jste v pořádku?“. Muž stál před koly mého auta bez jakékoliv pohybu. Zíral strnule do země, a pak odpověděl ,,Můžu se s vámi svést?“.

Otevřel za jízdy dveře

Bylo to celé tak zvláštní, že jsem z toto neznámého týpka neměla vůbec strach. Nejspíš byl v šoku a já měla výčitky. Vždyť jsem ho málem zabila! Řekla jsem, že ho s radostí svezu. Sedl si na zadní sedadla a dále mlčenlivě zíral před sebe do země.

Ve zpětném zrcátku jsem se snažila zahlédnout jeho obličej. Marně. Jeho hlava byla stále příliš skloněná. Jeho košile byla roztržená, měl motýlek a černé špinavé kalhoty. Vypovídali o tom, že se vracel z nějaké společenské akci.

Snažila jsem se zavést konverzaci, ale muž stále mlčel. To ticho mi začalo nahánět hrůzu. Až později jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem se koukla tomu muži na ruce. Byly modravé a žilnaté a celé od hlíny.

Dostávala jsem se stále víc do hloubky svých myšlenek, do jakési meditace za volantem. V tom mě ze zamyšlení vyrušila rána. Někdo otevřel v plné rychlosti zadní dveře.

Rychle jsem se podívala do zpětného zrcátka. Dveře byly otevřené a podivný muž nikde…

Vyhnula jsem se srážce

Zastavilo se mi srdce úlekem, prudce jsem zabrzdila a vyběhla z auta. Rozhlížela jsem se po temné vozovce a volala. Doufala jsem, že někde zahlídnu pána v bílé košili. Dokonce jsem pořádný kus cesty prošla – jestli neleží v příkopu.

Po muži však nebylo ani stopy. Všude byla jen černočerná tma a hrobové ticho, které přerušil vzdálený řev blížícího se motoru. Neuvěřitelnou rychlostí kolem mě prosvištělo auto, sotva zvládalo nebezpečné zatáčky.

Když jsem se konečně uklidnila, znovu jsem nasedla do auta. Už se rozednívalo a já neujela ani dva kilometry, když jsem tu hrůzu uviděla. Na silnici stály dva automobily v sobě, oba na cucky. Běžela jsem blíž a volala policii.

Jeden z automobilů byl ten šílený jezdec, který prosvištěl okolo mě. Nehodu nikdo nepřežil. Dodnes přemýšlím, co by se stalo, kdybych té noci nezastavila a jela dál.

A nikdy nepřestanu přemýšlet o tom, kdo byl ten tajemný muž, kterému jsem zastavila, jak se dostal z mého auta ven a kam tu noc tak rychle zmizel.

Jitka (46), Žatecko.