Tolik mi chyběla! Byla vždycky mou oporou. Když mi bylo nejhůře, volala jsem v noci její jméno. A ona najednou přišla.

Sestra zemřela, když mi byly sedmnáct. Byla o patnáct let starší, a tak se po smrti maminky stala mou největší oporou. Dá se říct, že mě vychovávala a naučila se o sebe postarat.

Byla jsem v podstatě takové její nejstarší dítě, její děti byly jen o málo let mladší než já. Po smrti sestry, která pro mě byla těžkou ranou, jsem se odstěhovala daleko z rodného kraje. Pak už jsem tam nejezdila. Žila jsem v naprostém odtržení od příbuzných. Neměla jsem k nim vztah a tak mě nic do rodné vesnice netáhlo.

Plakala jsem na hrobě

Trvalo mnoho let, než jsem se s těžkou ztrátou vyrovnala. Dvacet let jsem nejezdila ani na Dušičky. Už jen myšlenka, že uvidím sestry hrob, byla pro mě srdcedrásající! Až přišla chvíle, kdy se na mě vrhly těžké životní události.

Manžel mě opustil kvůli mladší, děti odešly z domova a v práci jsem si nerozuměla. Celé noci jsem nemohla spát a přemýšlela, co se svým životem dál. A najednou jsem cítila potřebu sednout do auta a jet na sestry hrob. Všechno jí to říct, vyzpovídat se.

Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to po tolika letech bývá. Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný, tak jsem nemohla zabloudit. Procházela jsem jej a hledala na náhrobcích to správné jméno.

Prozradily mě oči

Položila jsem věnec na hrob a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!“ vytrhl mě z rozjímání čísi hlas. Přede mnou stála stařenka a dívala se mi upřeně do očí.

„Ty musíš být naše příbuzná…“ Tak jsem poznala sestru své maminky. Radost z toho byla tak veliká, že si ji teta nemohla nechat pro sebe. Vedla mě k nejbližšímu domku. A pak k dalšímu… Všude mě s nadšením vítali.

Skutečnost, že bych sedla do auta, a odjela, nepřipadala v úvahu. Nalezená rodina rozhodla. Přespím u sestřenice. Staré spory byly zapomenuty.

Chtěla mě pohladit?

Lidé na vesnici vstávají brzy. A tak se dlouhé ponocování nekonalo. Před půlnocí jsem ulehla a pod vlivem nevšedních zážitků usnula. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech. Kdosi se nade mnou skláněl. Silueta ženy.

V domnění, že to je sestřenice, jsem neuváženě nabídla, že si může lehnout ke mně. Což postava ženy ochotně udělala. Objala mě a já se přitulila.

Položila jsem si hlavu na její hruď Už jsem téměř usínala, když jsem si s hrůzou uvědomila, že neslyším tlukot srdce. A vlastně ani dech. Zvedla jsem hlavu a zděsila se.

Duch mě objímal

Vedle mě ležela moje drahá sestra. Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima. Pokusila jsem se od ní odtáhnout, ona si mě ale přitiskla k sobě ještě víc. Zavřela jsem oči a v duchu prosila Boha, aby pomohl.

Ve chvíli děsivé hrůzy jsem si dokonce vzpomněla na Otčenáš, který jsem nikdy neuměla. Sestra se konečně slitovala, tisk povolil, vyskočila z postele a odkráčela. Do rána jsem přemýšlela, jestli to byla skutečnost nebo sen. Druhý den jsem odjela.

Za několik dní jsem ale zjistila, že mám na rameni modřinu, která bolela a nehojila se. Podezřele připomínala otisk prstů.

Ludmila. (53), Domažlice.