V nadpřirozené jevy jsem dlouho nevěřila, ale nakonec jsem podlehla.  

S Radkou, svojí starší kolegyní v práci, jsem měla dobré vztahy. Byla to právě ona, kdo mě zaučoval na mojí pozici. Vždy mi pomáhala a dalo se s ní otevřeně povídat. V jediné věci jsme se ale neshodly.

Radka byla silně věřící, zatímco já jsem měla k náboženství vysloveně záporný vztah.

Zdrcující zpráva

Radka byla o patnáct let starší. Nikdy se neprovdala, žila opravdu tak trochu jako jeptiška. To bylo často i předmětem našich sporů. Já jsem obhajovala názor, že život se má užít, kolegyně kladla důraz na to, že člověk by měl žít v souladu s Biblí.

Dokázaly jsme se kvůli tomu pohádat i docela ostře, ale nikdy to nepřekročilo hranice slušnosti. Jednoho dne mě v práci čekal šok. Nejprve mě překvapilo, že Radka není přítomná, protože jakoukoliv absenci vždy poctivě hlásila předem.

Pak vstoupil do kanceláře ředitel a už z výrazu jeho tváře jsem poznala, že se stalo něco špatného. Dozvěděla jsem se zdrcující zprávu, že Radka už nikdy nepřijde. Předešlou noc zemřela na následky silného infarktu.

Toho dne už jsem nebyla schopná jakékoliv práce, jen jsem si utírala uslzené oči. V duchu jsem se vracela ke všem těm rokům, které jsme spolu s Radkou v práci prožily. Trochu mi bylo líto těch našich ostřejších sporů.

Pochopila jsem, co po mně chce!

Týden po Radčině pohřbu se mi o mojí hodné kolegyni zdálo. Přicházela pak ke mně do snů každou noc. Mlčela, tvářila se smutně a v očích měla nevyslovenou prosbu. Ve chvíli, kdy se chystala něco říct, jsem se většinou probudila.

Byla jsem z toho hodně rozhozená. Po několika dnech jsem konečně pochopila, co mi Radka chce říct. Měla jsem jít do kostela a zapálit za ni svíčku. S těžkým srdcem a proti svému přesvědčení jsem to kvůli kamarádce následující den udělala.

Od té doby se mi už ve snech nezjevovala; já dnes už ale nejsem tak skálopevně přesvědčená, že na věcech mezi nebem a zemí nic není.

Eva L. (51), Olomouc