Samozřejmě jsem četla Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. V praxi jsem si to ale neuměla dost dobře představit. Až do chvíle, kdy k nám přišla Micinka.

Bylo to na chatě. Už se stmívalo, když jsem uslyšela strašlivé mňoukání. Vystartovala jsem já i můj pes Bolek, po hlase. A hned jsme ji našli. Malé, prochladlé a promáčené koťátko. Vzala jsem ji rychle do chaty, vysušila, zabalila do ručníku a dala jí nažrat.

Byla strašně vděčná. Zavrtala se do pelíšku, který jsem jí udělala v košíku a tvrdě usnula.

Už u nás zůstala

Druhý den jsem se vracela domů a tak jsem Micinku, jak jsem kotě nazvala, odvezla s sebou. Brzy u nás zdomácněla. Přestala se dokonce bát i Bolka. On chápal, že tak malému tvorečku nesmí ublížit.

A tak u nás začalo soužití pejska a kočičky. Je to něco tak úžasného, že se na ně dva koukám raději, než na televizi.

Hrají si jak děti

Stačí je chvíli pozorovat a všimnete si, že jejich hraní a vzájemné škádlení, není náhodné. Je promyšlené. Například Micinka miluje hru na schovávanou. Skrčí se za otevřenými dveřmi a číhá.

Když jde Bolek, pomalým krokem celý rozespalý ke dveřím, vybafne na něj. Pes se samozřejmě hrozně lekne. A první co udělá? Běží ke mně, aby mi žaloval. „Podívej, co dělá. Ať to nedělá!“

Jsou pěkně sehraní

Bolek s Mickou ale dokážou také dobře spolupracovat. Kočka se samozřejmě snadno dostane na kuchyňskou linku. I když moc dobře ví, že tam nesmí. Ale stačí, abych si odběhla od vaření. A už je tam.

Sezobne kousek masa nebo nějakou jinou dobrotu. A druhý kousek spravedlivě shodí dole čekajícímu Bolkovi přímo do tlamičky. Je to tak legrační a dojemné, že se na ně prostě zlobit nemůžete. Oni si pak spolu zalezou do jednoho košíku, přitulí se k sobě.

A je jim prima. A mě taky. Je to radost, mít doma zvířátka.

Marcela F. (53), Kroměříž