Myslela jsem si, že je sestra sobecká, protože nechávala starost o nemocné rodiče na mně. Když jsem ale zjistila, co se jí stalo, vše jsem jí dopustila. Dnes si rozumíme mnohem více než kdy dřív.

Byly jsme si se Zdenou vždycky blízké. Jako malé jsme sdílely pokoj, šuškaly si pod peřinou, malovaly si společné svatby a plánovaly, jak budeme bydlet ve stejném domě.

V pubertě jsme se sice občas chytly kvůli oblečení nebo klukům, ale i tak jsme byly nerozlučné. A přesto se náš vztah zhroutil ve chvíli, kdy jsme si myslely, že už jsme obě dospělé,  zralé a hlavně rozumné ženy.

Nechala na mě veškerou péči o rodiče

Bylo nám kolem padesátky, když naši rodiče začali být nemocní. Mamince diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, tatínek měl už delší dobu potíže se srdcem a začal se horšit. A najednou se všechno změnilo.

Nebylo to už jen o návštěvách a zavolání, ale o každodenní péči. O převlékání, podávání léků, o hygieně, o to být tam. A zůstala jsem v tom sama. Zdena, která bydlela jen dvě ulice ode mě, se začala vymlouvat. „Mám moc práce,“ říkala.

„Luděk má zdravotní problémy, teď zkrátka nemůžu.“ A já se cítila podvedená. Byla jsem naštvaná. Nechápala jsem, jak může být tak nevděčná a lhostejná. Tak bezcitná. A hlavně, jak může nechat vlastní sestru, aby na vše zústala úplně sama?

Podváděl ji s nejlepší kamarádkou

V noci jsem brečela do polštáře a opakovala si, že se mi rozpadá rodina. Pak ale přišel zlom. Potkala jsem náhodou její nejlepší kamarádku Irenu a hned na první pohled vypadala divně nervózně, jako by se mě lekla.

A mezi řečí se prořekla. „Hele, já už se Zdenou nemluvím. Asi chápeš proč. No, Luděk, prostě to byla chyba.“

V ten moment mi došlo, že Zdena neprochází jen těžkým obdobím, ale že se jí hroutí celý svět. Její manžel Luděk, kterého si vzala jako první lásku, ji podváděl s její nejbližší přítelkyní.

V telefonu se ozval jen pláč

Byla jsem jako opařená. Všechny moje výčitky se rozplynuly. V hlavě mi problesklo, jak se asi cítila. Jaké to bylo snažit se tvářit normálně, když vás doma čeká lež, zrada a prázdno. A jak těžké je říct: „Potřebuju pomoct.“

Ještě ten den jsem jí zavolala. Nevěděla jsem, co říct, ale nakonec jsem jen tiše pronesla: „Promiň, Zdeni. Vůbec jsem netušila, co se děje. Mrzí mě to.“ A na druhé straně se ozval pláč. Ne slova, jen vzlyky.

A pak jsme si všechno vyříkaly. O rodičích, o bolesti, o tom, jak moc nás to všechno změnilo. Zdena se nakonec rozvedla. Byl to dlouhý a bolestivý proces, ale prošla jím s hlavou vztyčenou.

Máme silnější pouto než kdy dříve

V posledních měsících života našich rodičů byla ta, která se o ně starala víc než já. Nosila mamince oblíbené květiny, četla jí staré deníky, hladila ji po vlasech, když nevěděla, kdo jsme.

Jednou večer, když jsme spolu seděly na balkoně u rodičů a dívaly se na hvězdy, mi řekla: „Víš, já tě obdivuju. Že jsi to všechno zvládla. A že jsi mi odpustila.“

Podívala jsem se na ni a jen ji vzala ji za ruku. Dnes už rodiče nejsou. Ale my dvě jsme si znovu našly cestu k sobě a jsme si navzájem velkou oporou.

Romana T., 59 let, Olomouc