Za některá oslovení by se člověk neměl stydět, i když na ně nemá věk.  

Brala jsem to v životě dost vysokým tempem. Vdávala jsem se v osmnácti, protože jsem čekala dceru. Po patnácti letech manželství jsem se rozvedla. Dcera pak šla v mých stopách. Jednoho dne mi oznámila, že je v jiném stavu. V šestatřiceti letech jsem se tak stala babičkou.

O vnučce jsem mu neřekla!

S touhle rolí jsem se těžko smiřovala.  Když jsem vozila vnučku v kočárku, hodně lidí si myslelo, že je to moje dítě a já je při tom nechávala.

I později, když malá Pavlínka začala chodit a já sní byla na procházce, vypadaly jsme jako postarší maminka s malou dcerkou. Rozhodně jsem nechtěla zůstat do konce života sama. Aleše jsem poznala na jednom zájezdu.

Byl volný stejně jako já a padli jsme si do oka. Já o něm věděla skoro vše, jemu jsem řekla také hodně, ale to, že jsem babičkou, jsem cudně zamlčela. To slovo mi opravdu vadilo.

Jednoho dne jsem byla s Pavlínkou na procházce, když jsme náhodně potkali právě Aleše. Ten se na mě díval překvapeně. Začal vyzvídat, proč jsem mu neřekla, že mám malé dítě. Měla jsem v tu chvíli přiznat pravdu, ale ženská hrdost mi v tom zabránila. Když se s námi Aleš loučil, vypadal dost rozladěně.

Hned mu to došlo!

Přemýšlela jsem o tom celý zbytek dne a došlo mi, že stejně budu muset Alešovi říct pravdu. Říkala jsem si, že snad není pozdě. Druhý den jsem šla s Evičkou do obchodu. Při odchodu z prodejny jsem na chodníku opět spatřila Aleše. Díval se rozpačitě.

V tu chvíli mě vnučka oslovila „babičko“ a najednou mu všechno bylo jasné. Došlo mu, jaká je pravda a proč jsem ji skrývala a dal se do smíchu. Spadl mi kámen ze srdce a musela jsem se spát spolu s ním.

Evička na nás koukala dost nechápavě, ale asi jí nevadilo, že ti dva starší dospělí lidé mají tak dobrou náladu. Ten příběh má ještě jednu pointu: zjistila jsem, že by mi nevadilo stát se i po čtyřicítce znovu matkou. Aleš, zdá se, není proti, tak uvidíme, jak to vyřeší osud a příroda.

Simona D. (41), Praha