Nikdy jsem si nemyslela, že se v důchodu budu muset znovu učit říkat „ne“.

Jmenuji se Irena, je mi 70 let a až do nedávné doby jsem byla přesvědčená, že mám vcelku klidný a vyrovnaný život. Byla jsem dlouhé roky šťastně vdaná, manžela mi před časem bohužel vzala rakovina.

Měli jsme jedinou dceru, ta se provdala do zahraničí. Vídám ji sice jen během jejích návštěv, ale jsme spolu ve spojení telefonicky a přes internet.

Ze začátku mi to vyhovovalo

Bydlím sama v bytě, který jsem kdysi zdědila po rodičích. Ráda chodím na procházky, čtu, trochu pletu, občas jdu na cvičení pro seniory. Před rokem se do vedlejšího bytu nastěhovala paní Marta, o něco mladší než já.

Ze začátku jsem byla ráda, že mám konečně „normální“ sousedku – předtím tam bydlel nějaký mladý muž, který ani nikdy nepozdravil. Pozvala jsem ji na kafe, pak jsme šly jednou na nákup, pak na výlet do zahradnictví.

Zdálo se to být fajn, ale jak se říká, všeho moc škodí. Marta za mnou začala chodit každý den, i když jsem zrovna neměla náladu. Klepala na dveře vždycky tak dlouho, než jsem ztratila trpělivost a otevřela.

Nutila mě, abych s ní šla ven nebo aspoň zašla na kávu a popovídala si. Pokud jsem jí řekla, že momentálně nemám čas, zatvářila se kysele a urazila se. Čím dál více to vypadalo, že se snaží získat nade mnou nějakou moc.

Musela jsem hledat kompromis

Nejprve jsem měla výčitky, když jsem na sousedku byla nepříjemná. Po pár týdnech jsem si uvědomila, že se kvůli ní vlastně bojím otevřít dveře.

Začala jsem vypínat zvonek. Jednou jsem se snažila Martě v klidu vysvětlit, že zkrátka potřebuji někdy být sama. Rozplakala se.

Řekla mi, že jsem jediná, koho má a já jsem cítila strašnou vinu. Od té doby se snažím najít nějaký kompromis mezi časem, který chci mít pro sebe a časem, který věnuji Martě.

Možná s něčím podobným mají zkušenost i vaše čtenářky. I ve stáří můžeme zkrátka narazit na lidi, kteří nám „lezou pod kůži“, a je těžké najít hranici mezi pomocí a tím, že se člověk úplně vyčerpá.

Irena L. (70), Ostrava