Bývala jsem vždycky spíš taková ta ženská od rány. S nikým a s ničím jsem se moc nepárala, se vším jsem byla hned hotová. Chceš, nechceš? Tak to neřeš! To bývala moje zásada.
Pak se mi život tak nějak zamotal. Když jsem zjistila, že Roman, můj manžel, je nějak zádumčivý a drží se zpátky od všeho, a hlavně ode mne, bylo mi jasné, že se něco děje.
Měl vše
Nevím, co mu doma chybělo. Měl přece veškerý servis. Dokonce jsem po něm nechtěla ani nějaké namáhavé řemeslnické práce. Můj slušný plat stačil na to všechno pokrýt.
Ale to Romana možná zraňovalo víc než moje nátura, kdy jsem nějak nepřipouštěla, že by věci měly být nejen po mém. Dokonce si jednou postěžoval, že jsem ho uhnala, pak zahnala do kouta a teď ho chci spolknout.
Jak na to přišel?
Kdepak spolknout, ale vlastně měl pravdu, protože, když jsme se poznali, nebyl schopný se rozhoupat. Tak jsem ho postrkávala a postrkávala, až byla svatba. Já přece nemohla tak krásnýho a sošnýho chlapa nechat nějaké jiné. Chtěla jsem Romana od samého počátku.
Je pomalejší
Roman nakonec pochopil, že ho miluji, a tehdy se mu možná líbilo, že ho tak nějak uháním. Převzala jsem jeho roli, měl by dobývat mě. Ale to bych se načekala!
Dost se mu líbilo, jak jsem pyšná, že se umí dokonale a s nadhledem pohybovat v té mé společnosti obchodníků a manažerů.
Jak uměl být vtipný! Doma už sice takový nebyl, spíš pomalejší, ale to mi nevadilo. Vždyť energie jsem měla za nás oba a ještě mi zbývalo. Tak proč se tím nějak zabývat?
Proměnil se
Jeho zamlklost se ale nedala přehlédnout. Nad tím jsem nemohla jen tak mávnout rukou. A potvrdily se moje domněnky, že si našel jinou ženskou. Proměnil se, a bylo to vidět. Tak jsem si zapátrala.
To pro mě nebyl žádný problém, odhalit tu ženskou, která mi chtěla mého Romana ukrást. Narazila jsem na ně v kavárně, seděli na zahrádce a něco si povídali. Mohla by to být jenom nějaká známá, kterou náhodně potkal. Ale když jsem viděla ten povědomý výraz v jeho tváři, bylo jasno.
Musela jsem zasáhnout
Přistoupila jsem k jejich stolku, Roman zvedl s překvapením hlavu a ona také. Ale ten výraz, ten její výraz se mi vůbec nelíbil. Dala jsem ruce v bok a rozkročila se. Pochopila. Vstala. „A co jako?“ zeptala se drze. To už jsem ji držela za krk. Jak ta ječela! Obsluha hned přiběhla a snažila se nás odtrhnout.
Roman se choulil na své židli a mlčel. Chtěla jsem jí vyškrábat oči! A ona se snažila to samé udělat mně. Převrhly jsme dokonce v zápalu boje stolek. Nakonec nás museli přivést k rozumu policisté. Dokonce si nás předvedli na služebnu, která byla hned za rohem. Roman šel za námi jako spráskaný pes.
Sblížily jsme se
Tam jsme čekaly. A tu dlouhou chvíli jsme si krátily povídáním. Od silnějších výrazů jsme vzhledem k prostředí upustily. A pomalu jsem začala zjišťovat, že je Irena stejná nárura jako já. To jsem nechápala. Proč mě chtěl Roman vyměnit za úplně stejnou ženskou?
Irena nedovedla pochopit nemlich to samé. Myslela si, že on má doma nějakou puťku a hledá rozhodnější ženu. Odpustily jsme si a teď jsou z nás kamarádky. Roman už se chová normálně, jako předtím.
Petra H. (56), Klatovy