S Luďkem jsme chodili necelý půl rok. Pak jsme si řekli, že spolu začneme také bydlet. Naše hnízdečko lásky si ale každý z nás představoval trochu jinak.

„Tak co myslíš?“ zeptal se mě Luděk, když jsme se po odpoledním maratonu prohlídek bytů, posadili ke stolečku v naší oblíbené vinárně a objednali jsme si každý skleničku červeného vína.

Pohodila jsem hlavou a v hlavě jsem si rychle promítla všechny byty, které jsme navštívili.

„Všechny byly pěkný,“ řekla jsem, „ale úplně nejvíc se mi líbil ten dvoupokojový podkrovní byt s malou terasou do vnitrobloku.

Už úplně vidím, jak si tam vybudujeme útulný koutek se stolečkem a proutěnými křesly, a taky bychom si mohli pořídit malý gril,“ vychrlila jsem.

Luděk se na mě poněkud vyděšeně podíval. Myslela jsem si tehdy, že ho vyvedla z míry moje energičnost a zapálenost. Až později jsem zjistila, že ho vyděsilo něco úplně jiného.

A sice peníze, kterých na zařizování a zútulňování našeho společného bytu padlo víc, než si Luděk přál.

Peníze neřešil

To, že je Luděk škudlil, mě do té doby vůbec nenapadlo. Často mě zval na večeře, také jsme spolu chodili do divadla a na výstavy, dokonce jsme byli i na prodlouženém víkendu v Rakousku.

Téměř pokaždé platil on a nikdy si ani slůvkem nepostěžoval, že by to bylo drahé.

Myslela jsem si proto, že peníze nijak zvlášť neřeší. Konec konců pocházel z poměrně bohaté rodiny. Jeho otec byl vyhledávaný právník a matka uznávaná lékařka. Proto mě hodně překvapilo, k čemu pár týdnů po nastěhování do našeho nového bytu došlo.

Rozšoupla jsem se

Byl víkend a Luděk musel odjet na firemní školení. Zůstala jsem doma sama. Žádné plány jsem neměla, nudila jsem se, a tak jsem v sobotu dopoledne zavolala kamarádce Pavle, jestli by se mnou nechtěla jet do prodejny s nábytkem.

„Jasně, to je skvělý nápad,“ souhlasila nadšeně.

„Za hodinu tě vyzvednu.“ Původně jsem měla v plánu koupit jen nějaké polštářky, závěsy a podobné dekorativní věci, ale Pavla mě strhla a přesvědčila, že ten konferenční skleněný stolek, který se mi tak líbil, je do našeho obýváku jako stvořený.

Tak jsem ho koupila taky. Celý nákup jsem pochopitelně zaplatila Luďkovou kreditkou, kterou mi před odjezdem nechal doma.

Byl oheň na střeše

Když Luděk v neděli večer přijel, nestačil se divit. „Tys zase utrácela,“ utrhl se na mě. „Tobě se ten stolek snad nelíbí?“ zeptala jsem se jakoby nic. „Myslím, že se sem perfektně hodí.“ „Kolik stál?“ zeptal se, aniž by mi odpověděl.

Vysoukala jsem ze sebe dotyčnou sumu. Luděk si musel sednout, aby to s ním nepraštilo. „Sabi, takhle to dál nejde. Já už mám toho tvého věčného rozhazování tak akorát.“ Zírala jsem na něj jako opařená. Jeho reakci jsem nechápala.

Teprve, když jsme si o tom v klidu promluvili, přiznal se mi, že mu snížili plat a rodičům o peníze v žádném případě říkat nechce. Slíbila jsem mu, že svou nákupní horečku budu držet na uzdě, a slib jsem dodržela.

Konec konců, k čemu by mi byly všechny ty dečky a košíky, kdybych neměla svého Luďka?

Sabina M. (40), Hradec Králové