Říká se, že lidé jsou schopni milovat až za hrob. Vlastní děsivá zkušenost mě o tom přesvědčila.

Lidé často vzpomínají na krásnou, čistou a naivní první lásku. Ta moje přišla na střední škole. Nepatřila jsem k typům dívek, kolem kterých by se pohybovaly zástupy kluků. Byla jsem zakřiknutá, nesmělá, nepřipadala jsem si moc hezká. O to víc jsem pak prožívala, když jsem začala chodit s Davidem.

Naše cesty se rozdělily

David byl můj spolužák. Ani on nebyl žádný vůdčí typ nebo puberťák se širokými rameny jako většina kluků v tom věku. Řadil se k romantikům a snílkům. Jeho zájmu jsem si všimla ve druhém ročníku.

Pak si jednoho dne ode mě vypůjčil učebnici a když ji vrátil zpátky, našla jsem v ní lísteček s básničkou.

Ta byla o mně a při její čtení se mi rozbušilo srdce. Naše sbližování bylo pak pomalé a nesmělé. Dlouho jsme byli jenom kamarády, teprve na konci třetího ročníku se z toho stala opravdová láska se vším všudy.

Změnilo mě to, získala jsem sebedůvěru, cítila jsem se šťastná. Maturitu jsme zvládli oba bez problémů, učení nám šlo ve dvou samo.

Pak přišla životní křižovatka v podobě vysoké školy. Já se na pedagogickou fakultu dostala, David na svoji vytouženou filozofickou nikoliv. Musel proto na vojnu. Slíbila jsem, že na něho počkám.

Přísahal mi tehdy, že na mě bude myslet každou minutu a že mě neopustí, i kdyby se mu něco stalo a zemřel by.

Čekala jsem několik let

Vydržela jsem skutečně čekat ty dva roky, během kterých jsem za Davidem často jezdila. Plánovali jsme, že se po jeho návratu z vojny vezmeme, i když ještě nebudu mít dostudováno.

Přišla do toho ale výhodná nabídka pro Davida, odjet s kamarádem na práci do zahraničí, do jedné arabské země.

Znamenalo to i spoustu peněz, které se mohly hodit pro naše manželské začátky. S těžkým srdcem jsem tedy souhlasila, aby David odjel. Když jsem ho doprovázela na letiště, netušila jsem, že už ho nikdy v životě neuvidím.

Z ciziny se neozýval, domů už se nevrátil a jediné, co jsem se dozvěděla, bylo, že s oním kamarádem společně utekli do jiné země.

Čekala jsem několik let, jestli se David vrátí. Pak jsem to smutná a zlomená vzdala. Provdala jsem se v pozdním věku, měla syna, ale šťastná jsem nikdy nebyla. V padesáti letech jsem se rozvedla.

Na Davida jsem nikdy nepřestala myslet a trápilo mě, že nevím, co se s ním stalo.

Jeho duše si pro mě přišla

Jedné zimní noci, kdy jsem na Davida vzpomínala obzvlášť silně, se stala děsivá věc. Najednou jsem zaslechla jeho hlas. Zněl v ložnici, jako by se ozýval ze stěn. Tiše šeptal slova, kterým nebylo moc rozumět.

Jediné, co jsem pochopila, byl název malého rakouského pohraničního městečka a slova o hřbitově.

Tahle tajemná noční příhoda se pak opakovala ještě několikrát. Přiměla mě k tomu, abych se do Rakouska vydala, i když jsem si připadala jako blázen. Něco silnějšího než já mě k tomu ale uvnitř nutilo. Cítila jsem to tak ve svém srdci.

Stejná síla mě pak v onom pohraničním městečku na hřbitově vedla ke hrobu, na kterém jsem našla Davidovo jméno a příjmení.

I podle fotografie bylo jasné, že to je moje největší životní láska. Nedávné datum smrti se shodovalo s dobou, kdy se začaly odehrávat ty nadpřirozené věci.

Jak jsem stála u Davidova hrobu, přistoupila ke mně jakási žena a oslovila mě lámanou češtinou. Ptala se, jestli jsem Davida znala. Vím, že to nebyla náhoda a že můj milý odkudsi z onoho světa tohle setkání zařídil.

Od ženy, která do Rakouska kdysi emigrovala, jsem se dozvěděla, že byla jeho družkou v posledních letech života. Řekla mi, že David stále mluvil o své první lásce a o tom, jak ji zklamal.

V zahraničí se tehdy po svém útěku dostal do problémů, připletl se k neúmyslnému zabití a strávil několik let ve vězení.

Znovu se setkat se mnou už by se býval styděl. Po smrti mě ale jeho duše vyhledala, abych se vše dozvěděla. Dodnes jednou ročně jezdím do Rakouska položit květiny na Davidův hrob.

Magda N., (62), Písek