Tehdy jsem byla čerstvě rozvedená a k mužům nedůvěřivá. Z toho mě rychle vyléčily žluté tulipány. Nikdy jsem neměla zahrádku, bydlím v dvoupokojovém bytě.

Vyrůstala jsem s rodiči v paneláku a byt nebyl o mnoho větší. O zahrádce si mohu nechat jen snít. Ale květiny mám ráda odmalička. A mám je všude – v předsíni, na balkoně, v obývacím pokoji, na římsách i na parapetech.

Chodím si často kupovat i řezané květiny, jen tak, pro radost. Vím, že jsou drahé, ale nekupuju obrovské luxusní kytice, ale vždycky jen několik sezónních květů. Týdny se z nich pak těším. A milé je, že moje vášeň pro květiny mi přinesla i osudového muže.

V květinářství na rohu, proti samoobsluze, celá léta prodávala paní Šimáčková. Když odešla do důchodu, na její místo nastoupil mladík. Hezký, ale bohužel, na první pohled mladší než já.

Mně tehdy bylo pětatřicet, jeho jsem odhadovala na pětadvacet, a trefila jsem se skoro přesně.

Byl bezmála o deset let mladší. Od začátku se na mě tak pěkně usmíval. Jenomže – se mnou to nedělalo zhola nic, spíš mě to rozčilovalo. Byla jsem čerstvě rozvedená a zlobila jsem se na celý svět a na všechny chlapy v něm.

Navíc, chodit s o tolik let mladším mužem mi připadalo směšné, hloupé a naprosto nepřijatelné. I když hezký tedy byl, to ano. Tehdy, před dvaceti lety, jsem též nevypadala nejhůř. Blondýna se studánkově modrýma očima, štíhlá jako proutek.

Kde jsou ty časy? A on po mně pořád pokukoval… Tvářila jsem se nepřátelsky. Bylo jaro, chodila jsem si pravidelně pro narcisky. A on mi k nim jednoho dne přidal žlutý tulipán. Jako dárek. Prý že mu připomíná moje vlasy.

Ušklíbla jsem se, ale odmítnout tulipán by bylo trapné. Tak jsem suše poděkovala. A situace se pravidelně opakovala.

Kdykoli jsem tam přišla a něco si vybrala – růži, gerberu, africké fialky, kaktus – vždy mi daroval žlutý tulipán se slovy, že je jako moje vlasy.

Postupem času mi to přestávalo vadit, do květinářství jsem se těšila, naopak mě začaly trápit otázky, na které jsem neznala odpověď: Proč on to vlastně dělá? Jen si se mnou hraje? Anebo to myslí vážně? Co když je zadaný? Scénář byl pokaždý stejný:

usmíval se, prohlížel si mě, věnoval mi žlutý tulipán, který se prý podobá mým vlasům.

Nic víc jsme si neřekli, ostatně v obchodě bývalo většinou dost lidí. Pak přišla změna. Žádný tulipán mi nedal! Asi jsem se tvářila zoufale, protože řekl:

„Dnes místo tulipánu pozvání na kafe.“ Zamkl prodejnu, na dveře pověsil ceduli ZAVŘENO a měli jsme první rande.

Asi není těžké uhodnout, že moji svatební kytici tvořily jen samé žluté tulipány. Ostatně, hodí se mi k vlasům. Jitka V. (55), Karviná.