Je strašně těžké být svědkem toho, když vám partner odchází před očima!    

Můj první manžel zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech. Sváděl dlouhý a statečný boj s rakovinou, ale poslední týdny už jen krutě trpěl. Smrt byla pro něho vysvobozením. Protože nepřišla jako blesk z čistého nebe, nezhroutila jsem se a neuzavřela se do sebe.

Tím spíš, že mi můj muž v době, kdy byl ještě při plné vědomí, výslovně řekl, abych nezůstala sama.

Začalo to na chatě

Jaroslava jsem poznala tři roky nato. To mi bylo pětačtyřicet. On byl o šestnáct let starší. Nevadilo mi to. Našla jsem v něm spolehlivého, upřímného partnera i zábavného společníka. Dobře ho přijal i můj dospělý syn Tomáš.

Po třech letech jsem se rozhodla a vzala si Jaroslava za manžela. Prožili jsme spolu krásných deset let. Toho, že se s Jaroslavem něco děje, si jako první všiml můj syn. Odjeli spolu na chatu, kam jsem měla kvůli práci přijet až druhý den.

Jaroslav se ale ztratil v lese. Když ho konečně Tomáš našel, vypadalo to, že je můj muž naprosto dezorientovaný a neví, co se s ním děje. Podobné situace se postupně stávaly čím dál častějšími. Syn jako první vyslovil podezření na Alzheimerovu chorobu.

Musel mít stálý dohled

Dlouho jsem bojovala s tím, abych Jaroslava dostala na lékařskou prohlídku. Tam se bohužel podezření potvrdilo. Výsledky jsem oplakala. Bylo mi jasné, že to je konec pohádky a že teď už budou jen přibývat problémy. Nemoc se rychle zhoršovala.

Dnů, kdy byl Jaroslav v pořádku a věděl, kým je a co se s ním děje, ubývalo. Několikrát se ztratil, dvakrát odešel z bytu v pyžamu. On sám si jen částečně uvědomoval, že není v pořádku – to když měl dny, kdy bylo jeho vědomí jasné.

Pak už musel mít skoro stálý dohled. Nakonec to ale bohužel nebylo nic platné a všechno dopadlo tragicky. Jednoho dne opět odešel z bytu a na ulici vběhl přímo před jedoucí auto. Druhý den v nemocnici zemřel.

Neumíte si představit, jaké to je, když musíte sledovat, jak den po dni ztrácíte životního partnera. Mně se to stalo dvakrát!

Vladimíra B. (56), Plzeň