Celý důchod se pokaždé rozplyne, když za mnou přijdou mé ratolesti. A můj přítel už mi vyhrožuje, že ode mne kvůli tomu odejde.

Asi jsem je oba rozmazlila. Teď už je pozdě bycha honit. Mé dvě děti si zvykly, že dostanou, co chtějí, a když se tak náhodou neděje, hned jsem obviňována, že je nemám ráda a že se na ně chci vykašlat a kdesi cosi.

Nejhorší je, že můj současný přítel mé ratolesti brzy prokoukl a pořád mi jejich chování předhazuje. Nežijeme spolu, takže on na mé děti doplácí minimálně, ale jestli to tak půjde dál, ani spolu žít nebudeme. Začínáme se kvůli tomu hádat, tuhle mi řekl, že jsem zkrátka hloupá.

Bylo to krátce poté, co přišel Lojzík s tím, že mu nezbylo „nic z vejplaty“ a abych ho založila, že je „švorc“. Že prý „pětiklíště“ to spraví. To mělo v překladu být pět set korun.

A hned ukazoval na kredenc, kde mám v mouce schované peníze a on to moc dobře ví. Možná by mě býval požádal jinak a hlavně jindy, kdyby věděl, že je Kamil v tu chvíli v místnosti.

Máme totiž takovou členitou kuchyň, je to starý dům a místnost má ještě takový výklenek před špajzkou. Asi to mělo v minulém století nějaký účel, ale kdoví…

Na svatého Dyndy…

No a Lojzík si nevšiml Kamila, nicméně dělal jakoby nic a jen dodal: „Já ti to z výplaty vrátím, mamčo.“ Kdyby tu Kamil nebyl, asi by se ani tuhle větu neobtěžoval říct. Totiž, je to dost zbytečná věta, Lojza mi nikdy žádné peníze nevrátil.

Prostě je nikdy nemá. Všechno nahází do automatů, a když mu náhodou z toho stroje vypadnou peníze, a on je hned nehodí zpátky a neprohraje, tak je ještě ten večer propije. A já mám co dělat, abych vystačila s důchodem.

Protože je tu ještě jedna natažená ruka. Patricie. Ta sice nic do automatu nehází, ale stejně jí věčně chybí hotovost. Na rozdíl od bezdětného Lojzy, který se snad ani neožení – která by ho taky chtěla – je Patricie matka dvou chlapců.

A to je ještě dražší koníček. Zvlášť když manžel mé dcery je budižkničemu, co se celý den povaluje na gauči a občas vzdychne, že nemůže sehnat „slušnej šolich“. To v jeho mluvě znamená, že nezavadí o práci.

Nemůže se na to dívat

Bodejť by jo, když má ruce dozadu! Někdy mě docela překvapuje, kolik krků vlastně živím. A Kamil, ten je co chvíli ochoten mi to připomenout. A docela neomaleně.No tak jsem asi opravdu „blbá“, jak tuhle Kamil prohlásil. Mé děti mám, jak doufám, na celý život.

A je to závazek, ze kterého nelze uniknout. Možná jsem v minulém životě něco provedla a teď se mi to vrací. Třeba jsem já byla dcera, která svou mámu jen využívala. Nevím, co s tím.

Jenomže Kamilovi tenhle můj odevzdaný přístup začíná vadit čím dál víc. K tomu výše zmíněnému odsudku ještě přidal prohlášení, že s takovou hlupačkou tedy rozhodně žít nebude a že si najde nějakou „rozumnější ženu“, že se prý na to nemůže dívat.

A pak ještě posměšně dodal, že bych nějaké „chechtáky, love, škvarky nebo prostě prašule“ mohla taky šoupnout jemu, že by prý věděl, co s nimi.

Připadám si poslední dobou jako mezi mlýnskými kameny, a to ne mezi dvěma, ale rovnou třemi, i když to vlastně ani není technicky možné… ale obrazně řečeno to jde určitě.

Jsem prostě vyčerpaná psychicky, ještě že jsem v důchodu, to bych ani nemohla pracovat, jak jsem vyčerpaná.

Chudák Michal to vidí shora

Kdyby tu ještě byl nebožtík Michal, to by si určitě moje děti takhle nevyskakovaly. Ne, že by za jeho života nechodily s nataženou rukou, ale dělaly to mnohem citlivěji a hlavně mnohem méně často. Takhle jsou stále neodbytnější. A Kamil? Ten se do toho prý nechce plést.

Jeho děti to nejsou, a kdyby byly, prý by je řezal od rána do večera, až by z nich to příživnictví vymlátil.

Když jsem měla tuhle narozeniny, přišel Kamil s kytkou, byly to krásné růže, to musím přiznat, a řekl, že mi nic nedá, že totiž nic nepotřebuji, když mám tolik peněz, že je můžu cpát do svých nenasytných dětí.

Zadlužila jsem se kvůli němu!

Rozbrečela jsem se. Tak potom řekl, že mě zve na večeři a tam mi dal krásně zabalený náramek. „Já nějaké peníze mám, abych za ně koupil něco lidem, co je mám rád, jen tak pro radost,“ prohlásil a já jsem se rozplakala znovu.

Kamil má za týden narozeniny a já už zase z důchodu ani vindru. Udělala jsem asi hroznou věc.

Přestože jsem už mnohokrát četla v časopisech pro ženy, že je to hloupost a že to ženská ani nikdo jiný v podobné situaci nesmí udělat, že to je cesta do pekel, půjčila jsem si od jedné firmy, co nabízí krátkodobé půjčky, dvacet tisíc.

Chci totiž Kamilovi k těm jeho kulatým narozeninám, bude mu šedesát, udělat radost. Koupím mu takový malý počítač, myslím, že se mu říká tablet. Určitě ho potěším. Ať vidí, že ho moc miluju a že si taky moc vážím jeho lásky. Bez něho bych neuměla žít.

Budu teď muset splácet ty peníze hodně dlouho, ale nějak to přežiju. Snad mě to taky třeba přiměje, abych dětem tolik nedopřávala. Jenomže co až se o tom mém dárku pro Kamila děti dozvědí?

Bojím se, že se na mě teprve sesypou a budou chtít taky něco pro sebe, když jsem taková bohatá. To pak abych prodala vilku… Asi to byla hloupost, s tím tabletem. Ale ono to nějak dopadne.

Ludmila (63),

Jindřichův Hradec