Milostný příběh, který kdysi prožila moje maminka, měl v mém životě nečekané pokračování!

Chtěla bych vám vyprávět o jedné neuvěřitelné náhodě, která jenom dosvědčuje, jak je ten náš svět vlastně malý. Všechno to začalo mojí chybou.

Tajemný Václav

Moje maminka mi kdysi svěřila svůj památník. Bylo to tehdy, kdy musela jít na delší dobu do nemocnice. Ukázalo se bohužel, že její diagnóza je vážnější, než si myslela. Z nemocnice se už bohužel nevrátila. Po její smrti jsem památník opatrovala jako oko v hlavě.

Ráda jsem si v něm četla a neubránila se slzám u některých stránek. Asi pětkrát jí tam pěkné věnování zapsal nějaký Václav. Příjmení tam nebylo a maminka oněm nikdy nevyprávěla, takže se patrně jednalo o tajnou lásku z mládí (můj otec se jmenoval Jan).

Jednoho dne jsem jela na návštěvu ke svému synovi do Brna. Památník jsem měla s sebou, abych mu ho ukázala. Bohužel se stala hrozná věc. Po vystoupení z vlaku jsem zjistila, že jsem tu vzácnou památku na maminku nechala ležet na odkládacím stolku v kupé!

Nečekané odhalení

Moje okamžité pátrání a snaha vše napravit se ukázaly být marnými. Dala jsem ze zoufalství do novin inzerát se spojením na sebe, i když jsem nevěřila, že to k něčemu bude. Zanedlouho se mi telefonicky ozval muž, který mi řekl, že památník má.

To ale nebylo jediné šokující překvapení, které mě čekalo. Poctivý nálezce slíbil, že mi památník přiveze. Když mi ho předával, divně se usmíval. Pak mi řekl něco úžasného. Onen Václav, kterého kdysi maminka měla tak ráda, byl totiž jeho otec.

Neměl o tom pochybnosti, poznal jeho písmo a souhlasilo i místo, kde oba – jak mužův otec, tak moje matka – vyrůstali.

Na moji nevyslovenou otázku pak muž odpověděl, že jeho otec zemřel už před deseti lety, ale že o velké nenaplněné lásce často neurčitě mluvil. Památník od té doby střežím jako oko v hlavě, ale některé jeho stránky pro mě získaly úplně jiný význam!

Anna H. (57), Břeclav