Hana je vymodlený jedináček. Když jí šlapala čtyřicítka na paty, propadla jsem panice, že už nebude mít nikdy dítě. A já žádného vnuka!

Jako malá holčička moje dcera Hanička snila jako většina dívek o tom, že půjde v dlouhých, bílých šatech svatební uličkou a pak řekne ANO pohlednému muži, který ji bude milovat. Potom spolu budou vozit kočárek s jejich dítětem a plánovat si velkou rodinu. Jenže sny se uskuteční jen málokdy.

Pár pohledných kluků se v životě naší Hany objevilo, ale pokaždé to ztroskotalo na její touze po dítěti. Vyrůstala jako jedináček, protože jsem další dítě mít nemohla, a tak toužila po velké rodině. Žádný s touhou po rodině se ale dlouho neobjevil.

Kariéra

Když v osmadvaceti řekla tehdejšímu příteli Mirkovi, že by mohli mít dítě, nechápavě se na ni podíval: „Proč?

Ještě nám není ani třicet, máme spoustu času.“ Mně bylo devatenáct, když se dcera narodila, a nikdy jsem neměla pocit, že bych na mateřství nebyla připravená.

Já vím, byla jiná doba, mladí lidé neměli moc možností, jak se realizovat – svatba a dítě, to tehdy stát podporoval. Dnes převažuje druhý extrém. Dělat kariéru, užít si – to především. Mnoho dcer mých kamarádek takhle ale „doplánovalo“.

Těch, které už dítě mít nemohou, znám dost. Naše Hana nemohla najít partnera, který by touhu po dítěti sdílel. Byla buď „moc mladá“, nebo se její partneři na „otcovství necítili“.

Tak si dcera nakonec vybudovala celkemslušnou kariéru a procestovala spoustu zemí.

Past na tatínka

Poslední přítel Jakub byl stejně starý, chodili s dcerou tři roky a pořád nám všem vyprávěl, jak jsou oba ještě mladí na povinnosti. Když jsem mu řekla, že v pětatřiceti vůbec nejsou na dítě mladí a dcera se rozplakala, sbalil si kufr se slovy:

„Jste těmi dětmi posedlé!“ A už jsme ho neviděly.„Moc to řešíte,“ řekla mi kamarádka u vína.

„Chce tvoje dcera dítě? Chce. Tak ať vysadí antikoncepci a chlapa neřešte.“ Tak jsem to přetlumočila dceři. „Něco na tom bude,“ řekla na to Hana. Už zoufalá, se čtyřicítkou na krku. A vydala se na lov. Do jejích sítí spadl ženatý kolega Jarouš.

Říkal, že se právě rozvádí, protože mu žena nerozumí. Po třech měsících dcera otěhotněla.

A je to…

„Dítě? Ty budeš mít dítě?“ nechápavě na ni prý zíral Jarouš, když mu Hana ukázala těhotenský test. Radost fakt neměl. „Ale vždyť se přece rozvádíš!“ bránila se naše Hana. Ukázalo se, že se Jarouš vůbec nerozvádí a nikdy nechtěl.

Dcera prolila potoky slz, já udělala scénu Jaroušovi, jeho manželce, jeho matce, v jeho práci a roznesla ho po celém sídlišti, kde bydlel. Nic nepomohlo. Nakonec jsem řekla dceři, ať přestane bulet, máme vlastně to, co jsme chtěly. Je těhotná a bude mít dítě! A tak se narodila Barborka.

V rodném listě nemá otce uvedeného. Je jenom naše. Občas se zmíní, že kamarádi ze školky mají tatínka a ona ne. Jednou jí to budeme muset vysvětlit. Ale jsme moc šťastné, že ji máme! Vždyť co kdyby už bylo pozdě? Hana je přece moje jediné dítě!

Lenka (66), Kroměříž