Hrozba, kterou nebrala moje příbuzná vážně, se nakonec skutečně vyplnila.

V době, kdy ještě neexistoval internet, byly určitým fenoménem řetězové dopisy. Jejich podstata spočívala ve sdělení, že je adresát má rozeslat dalším lidem.

Pokud tak neučiní, v tom lepším případě přijde o nějaké štěstí, v horším se mu něco stane. Asi se s tím setkal mnohý z pamětníků, i já jsem nějaké dostala. Nikdy jsem tu výzvu neuposlechla.

Opravdu měla strach

Moje sestřenice Adéla byla dost naivní na to, aby podobným věcem skutečně věřila. Měla uzavřenou povahu, žila sama a hlídala si hlavně své zdraví.

Jednoho dne našla i ona v poštovní schránce dopis výše uvedeného typu. Zapůsobil na ni jako hrozba, kterou brala naprosto vážně. Ostatně přišla se mi svěřit.

Přečetla jsem si obsah dopisu, ve kterém stálo, že ho má rozeslat do týdne dalším pěti lidem, jinak ji potká opravdu velké neštěstí. Pokoušela jsem se sestřenici vysvětlit, že je to jen něčí hra a nepovedený vtip.

Nezdálo se ale, že by na ni moje slova zapůsobila. Viděla jsem Adéle na očích, že ten hloupý dopis bere opravdu vážně. Přesvědčilo ji až to, když jsem jí řekla, že by se jí lidé, kterým by psaní dál poslala, leda tak vysmáli.

Stalo se to tři dny poté

Adéla tedy dopis dále nerozeslala. Za týden za mnou přišla znovu, ještě vyděšenější. Dostala totiž další dopis a v něm stálo, že za neuposlechnutí výzvy se jí něco stane. To už vypadalo jako přímá výhrůžka, a zneklidněná jsem byla i já.

Stejně jako sestřenice jsem si lámala hlavu, jak mohl někdo vědět, že dopis neposlala dalším lidem. Adéla mi vyčítala, že jsem ji donutila to neudělat. Tři dny poté se stalo neštěstí. Opilý řidič vjel na chodník, kde sestřenice právě procházela.

Srazil ji, ona přežila, ale byla v kómatu. Po měsíci ji odpojili od přístrojů. I po letech je to pro mě nevyřešená záhada. Existovaly skutečně nějaké zlé síly, kterým Adéla podlehla, nebo šlo jen o neuvěřitelnou náhodu? Odpověď se zřejmě už nikdy nedozvím.

Magda B. (57), Ostrava