S kamarádkou jsme vyrazily na výlet. Zaskočil nás problém s autem. Prosily jsme anděle o pomoc a motor naskočil.
Jednou – je to hezkých pár roků – jsme spolu s kamarádkou Evou podnikly cestu z Prahy do České Skalice. Cesta plynula v pohodě, a tak na jedné malé vedlejší silničce, kde nebylo živáčka, jsme v jízdě zpomalily a pěkně si zapálily. Ovšem co se nestalo!
Cigareta mi spadla na sukni, začala jsem ji lovit a vtom kamarádka vykřikla: „Brzdi!“ Dupla jsem na brzdu, ale bylo pozdě. Před námi se totiž zčistajasna objevil valník s koňmi a mi mu čumákem mé oktávky tak trochu nadzvedly zadek.
Koně poposkočili, děda na kozlíku mě počastoval jadrnou nadávkou, auto škytlo a zhaslo. Z chladiče crčelo, šaltpáka se vzpříčila, žádnou rychlost tam nebylo možné zařadit. Eva se začala modlit…
Vystoupil z obrazu
Netrvalo dlouho a z protisměru k nám přijelo nákladní auto, hbitě z něho vyskočil kudrnatý sympaťák a hned si to mířil k nám. „Vidíš!“ zajásala kamarádka, „pomohlo to! To je svatý Expedit!“ Oči mu jiskřily opravdu jako na obraze u sv.
Jakuba, vlasy měl také krásně zkroucené, podoba to byla až neskutečná, ale přece jen – svatý? Nevěřila jsem. Hoch to byl hodný, nejenže nalil vodu do chladiče, ale upravil i řazení, že jsme na dvojku mohly jet.
„Až se dostanete na kopec,“ řekl, „v třetím domku vpravo zaklepejte, pomůžou vám.“ Nasedl a odjel. Zmizel za zatáčkou tak rychle, jako se objevil.
Náhle v jiném světě
I stalo se. V tom domku nám dali nejen do chodu auto, ale navíc nám domorodá babička vyložila osud z karet. Prý si máme dát pozor na zpáteční cestě. Nemáme se ale bát, náš anděl nás neopustí.
Všechno probíhalo jako ve snovém oparu, připadalo nám, že jsme někde jinde, než na zemi. Ti lidé byli jako z jiného světa. Když jsme se vracely pozdě večer do Prahy, přestala najednou oktávka dýchat, jela stále pomaleji, až se někde za Říčany zastavila úplně.
Okamžitě jsme si vzpomněly na věštbu. Na silnici ani noha, vůkol tma a ticho, jen slabý větřík pročesával větve stromů. Eva šla zatlačit. Nic. Auto se sice pohnulo, ale ne tolik, aby naskočil motor.
Byly jsme na rovině a na ní jedna ženská auto do obrátek nedostane. Celé udýchané jsme si zase sedly a začaly se modlit…
Kdosi s námi byl
Najednou se na úplné rovině oktávka sama pohnula a začala se sunout zlehýnka kupředu. Koukly jsme na sebe a ani nedutaly, abychom tu neznámou milosrdnou sílu nějak nezakřikly.
Tiše a bez motoru nám auto pomaličku rolovalo po silnici, měla jsem pocit, že na zadním sedadle kdosi je. Neodvážila jsem se ale otočit. A stejný pocit, jak mi později vylíčila, měla i moje kamarádka Eva. V autě s námi kdosi byl.
Asi po sto metrech naskočil motor a my na dvojku dojely až do Prahy. Náš údiv ale pokračoval. Nahlédly jsme do nádrže – byla bez benzínu. Samozřejmě, že jsme to s Evou analyzovaly, a to aspoň stokrát. Nedokázaly jsme najít rozumné racionální vysvětlení.
Shodly jsme se na tom, že v tom všem měl prsty sv. Expedit a od té doby je naším rodinným patronem. Kdykoliv jdeme kolem kostela sv. Jakuba na Starém Městě, nezapomeneme zajít sepnout ruce před jeho obrazem a poděkovat mu.
Věra (89), Praha .
