Když jsem byla děcko, trávila jsem spoustu času u tety na vesnici. Jedni sousedé měli kočku Cecilku. Bylo to překrásné zvíře s krémovým kožíškem. V místních lidech však vzbuzovala strach a hrůzu.

Nikdo nevěděl, odkud ta kočka přišla. Jednoho dne se prostě objevila u vrat tetiných sousedů. Byl to starší manželství pár. Zvířata měli rádi. Na dvorku chovali nějaké slepice a králíky. Opuštěné kočky se jim zželelo, tak ji vzali k sobě domů.

Druhý den po vesnici a okolí rozvěsili letáky s oznámením o ztracené kočce. Ale dny ubíhaly a nikdo se jim neozval. Tak si kočku nakonec nechali. Dali jí jméno Cecilka.

Byla přítulná

Cecilka se okamžitě stala miláčkem rodiny. I lidé ze sousedství ji zbožňovali. Byla to venkovní kočka a často chodila na návštěvy k sousedům, včetně mojí tety Evy. Já jsem se s ní seznámila jedno léto o prázdninách.

Procházela se po tetině dvorku a mňoukala. Myslela jsem si, že má hlad nebo žízeň, tak jsem jí donesla misku s mlékem. Nechala jsem ji položenou u dveří a sledovala ji, jak se k ní opatrně blíží. Když pila, vyšla jsem ven a posadila se vedle ní.

Zlehka jsem ji pohladila po huňatém kožíšku. Cecilka mi na oplátku olízla ruku. Pak zase hlasitě zamňoukala a odběhla pryč.

První úmrtí

Týden nato zemřela tetičky sousedka, stará paní Urbánková. Byla to dáma v letech, která měla dlouhodobé zdravotní problémy.

Její smrt tak nikoho příliš nepřekvapila a už vůbec se nenašel nikdo, kdo by měl snad podezření na to, že se nejednalo o naprosto přirozenou smrt. Tyto spekulace se vyrojily až poté, co ve vesnici došlo k dalších třem úmrtím.

Zjevila se na hřbitově

Druhým zesnulým byl místní hostinský. Jednou večer, když svůj lokál zavíral, dostal infarkt. Objevila ho až ráno servírka Jana. Bohužel mu už nebylo pomoci. I jeho smrt se ale považovala za „normální“.

Když se pár dní nato konal jeho pohřeb, objevila se tam i Cecilka. Prošla se po jeho hrobě a pak hlasitě zamňoukala, až z toho všem naskočila husí kůže.

Další byl pes

Den nato zemřel tetin pes Mates. Vběhl na silnici, kde ho srazilo projíždějící auto. Tehdy poprvé začali lidé mluvit o tom, že za těmi úmrtími stojí Cecilka a její mňoukání.

Jeden druhého se vyptával na dny, kdy Cecilka mňoukala, a pak se snažili přijít na nějakou souvislost.

Jejich dohady se jim potvrdili zhruba o měsíc později. Cecilka opět zamňoukala a den nato zemřel starý poštmistr.

Nad městečkem visel strach

Všichni vesničané začali panikařit a naléhali na tetiny sousedy, aby se kočky zbavili. Ti to však i navzdory všem „důkazům“ neudělali. Cecilku milovali a jen tak pryč ji dát odmítli.

A vlastně ani nemuseli. Cecilka nakonec o svém osudu rozhodla sama. Jednou v podvečer se procházela podél našeho plotu, když opět hlasitě zamňoukala. Druhý den ráno jsme ji našli na krajnici mrtvou. Nikdo ji nepřejel, ani nezastřelil, ani neotrávil.

Zemřela bez zjevné příčiny. Poté už ve vesnici k žádným nečekaným úmrtím nedošlo.

Marta H. (74), Zruč nad Sázavou