Ani jedno ze dvou manželství mi nepřineslo to, co jsem hledala.

S prvním manželem Radkem jsem se rozvedla z důvodů, které byly jasné každému, kdo ho blíže poznal. Nedokázal se ovládat. Měl divnou povahu: většinu času byl laskavý, přátelský, dokázal pomáhat i obětovat se. Čas od času ho ale ho popadaly záchvaty nepříčetnosti.

Ne, nikdy na mě nevztáhl ruku, to bych asi skončila vztah okamžitě. Dokázal ale třeba vyhodit hudební věž z okna v pátém patře, kde jsme bydleli.

Vždycky se pak omlouval, litoval toho, co udělal, jenže já si postupně uvědomovala, že s takovým člověkem prostě trávit zbytek života nechci.

A gratulovala jsem si v duchu k tomu, že se nám i přes velké úsilí nepodařilo počít dítě. Tatínek, který rozbíjí věci, by pro synka nebo dcerku nebyl tím správným vzorem a příkladem.

Znovu vstoupil do mého života

Radek sliboval hory doly, ale nakonec to vzdal. Pochopil, že se umluvit nedám. Dokonce se odstěhoval pryč z města, daleko, až do Chebu. Párkrát mi ještě zavolal nebo napsal, aby se prý ujistil, jak se mám.

Jak čas ubíhal a můj bývalý manžel se neozýval, vzpomínky se stávaly stále méně zřetelné a já se soustřeďovala na současnost. Poznala jsem jiného muže, který byl Radkovým opakem.

Občas mě jeho „dokonalost“ skoro až nudila, ale už jsem byla životem poučena, že za temperamentního partnera se platí.

Po půlroční známosti jsem se rozhodla, že si Adama vezmu, Do dvou měsíců si mě skutečně odvedl na radnici. Všechno plynulo k mé spokojenosti, snad jen to, že ani s Adamem se mi nedařilo otěhotnět, mě poněkud znervózňovalo.

A pak, jednoho dne se v mém životě znovu objevil Radek. Šli jsme si sednout na kávu a on vzpomínal na doby, kdy nám spolu ještě bylo dobře. Řekl, že na mě nikdy nezapomněl, a že se mezitím už naučil ovládat se. Měla bych mu prý dát znovu šanci.

Čekala jsem na toho pravého

To nejhorší, co mě teď čekalo, bylo sdělit Radkovi, že jsem se mezitím už znovu vdala.  Překvapil mě. Řekl, že už to ví, protože mu to řekl jeden náš známý. Cítila jsem se zaskočená.

Rozum mi říkal, abych se s Radkem přátelsky rozloučila a řekla mu definitivní sbohem.

Srdce ale bylo náhle rozdvojené. Omluvila jsem se, že už opravdu musím do práce. Radek mi sdělil, že se z Chebu přestěhoval do sousedního města – nemusel ani dodávat, že kvůli mně. Chtěl vědět, zda a kdy se zase uvidíme.

Vzala jsem si jeho současné číslo na mobil a slíbila, že mu zavolám nebo napíšu.

On sám ať mě ale nekontaktuje jako první. Slíbil, že počká. Ještě během téhož odpoledne jsem si uvědomila, že jsem v pořádném průšvihu. Na jedné straně tu byl Adam, který mě měl rád, byl mým manželem a chtěla jsem ho za otce svých dětí.

Na druhé straně zase můj bývalý muž, vůči kterému přes všechno, co mi provedl, moje city neochladly. Pokud vás zajímá, jak jsem se nakonec rozhodla, budete asi překvapeni. Radkovi jsem řekla definitivní „ne“ – a s Adamem jsem se zanedlouho rozvedla.

Definitivně jsem tak opustila dva osudové muže, a věřila, že do třetice to vyjde. Nečekala jsem dlouho, půl roku po rozvodu jsem potkala Viktora, o něco staršího, trochu bohémsky založeného pohodáře.

Nikdy jsme se nevzali, ale jsme spolu už přes čtvrt století a vychovali jsme úspěšného syna. Zjistila jsem tak na vlastním příkladu, že člověk nikdy nemá ztrácet víru na lepší vztah a spokojit se s tím, co právě má. Možná to někomu připadá sobecké, ale já jsem šťastná, a to je hlavní.

Eva K. (60), Olomouc