Myslela jsem si, že se jedná jen o takovou pověru. Dnes už si to nemyslím.

Před několika lety jsme společně s vnukem Matýskem trávili část léta na Šumavě. Měli jsme tam na tři týdny půjčenou chatu. Matýskovi bylo tehdy osm let a rychle se skamarádil s dalšími dětmi z chatové osady.

Jednoho dne za námi přišel s povídačkou, že prý v lese řádí strašidlo, které trestá zlobivé lidi. Samozřejmě jsme tomu nevěřili, ale hráli jsme tu hru s ním. Netušili jsme, že se o hru nejedná.

Brala jsem to jako legraci

O přízraku, který se zjevuje na pasece uprostřed lesa, jsme pak slyšeli i od dalších lidí. Brali jsme vše dál jako místní folklór, i když působil jako dobře propracovaný.

Dokonce i dospělí, kteří sem jezdili častěji, tvrdili, že se jedná o ducha nějakého starého myslivce z dávných dob.

Zjevuje se prý těm, kdo se v lese nechovají řádně: chodí mimo cesty, lámou větve, jsou hluční nebo jinak poškozují přírodu. V takovém případě se náhle mezi stromy vynoří vznášející se přízrak a začne dotyčným nadávat.

Nestalo se, že by snad někoho přímo ohrozil na životě, ale pořádné zděšení už pár lidem způsobil. Ani toto podrobné líčení mě nepřesvědčilo, že by na těch slovech mohlo být třeba jen zrnko pravdy.

Nanejvýš jsem byla ochotná připustit, že si třeba někdo z lidí z nedaleké vesnice dělá z chatařů ošklivou legraci. Bořek, můj manžel, se na to ale díval jinak. Byl vždycky hodně zvědavý a chtěl se vždy o věcech přesvědčit na místě.

Několikrát jsme tedy s ním a s Matýskem zamířili na onu paseku. Nikdy se nám tam ale nic zvláštního nepřihodilo, i když jsme na pasece strávili třeba hodinu. Vnuk, který se očividně nebál, byl zklamaný. Tak moc si přál toho ducha vidět. Mělo se mu to ale brzy vyplnit.

Vydala jsem se tam sama

Když u nás na dveře zabouchala jedna z chatařek a ptala se, jestli nevíme, kde jsou děti, vyplašili jsme se. Mysleli jsme si do té chvíle, že náš vnuk si hraje někde v sousedství. Ukázalo se ale, že v osadě nikdo z drobotiny nezůstal.

Brzy nato přiběhl Matýsek do chaty celý vyděšený. S ostatními dětmi se totiž tajně vydali na paseku. Tvrdil, že tam opravdu viděl strašidlo. Působil hodně věrohodně, což mě dost zneklidnilo. Poslala jsem Bořka, aby se tam šel s vnukem podívat.

Vrátili se za dvacet minut. Manžel se tvářil zaraženě. Řekl mi, že opravdu viděli něco divného a že rozhodně nešlo jen o výplod dětské fantazie. Snažil se mě přesvědčit, ať se na tu paseku jdu podívat také. Udělala jsem to, abych měla klid.

Došla jsem na místo, ale nikde jsem nikoho neviděla. Chtěla jsem se tedy vrátit a vyčíst Bořkovi, že podléhá pověrám a hrám. V tom se ale stalo něco nečekaného. Na paseku vešli dva mladíci s ruksaky na zádech.

Jeden z nich odhodil na zem papír od svačiny. V jeho těsné blízkosti se náhle objevil mlhavý přízrak a ozval se rozzlobený hlas. Mladík se tak polekal, že málem upadl. Potom se i se svým společníkem dali na útěk. Já jsem zůstala stát na místě.

Nic mi neudělal

To zjevení vypadalo přesně tak, jak ho všichni popisovali. Starší muž v mysliveckém obleku se zlým pohledem. Zadíval se mým směrem a mně přejel mráz po zádech. Tak nějak jsem ale pochopila, že proti mně nic nemá, protože jsem se ničím neprovinila.

Chvíli jsme tak na sebe s tím tajemným stvořením hleděli a pak se pomalu a tiše duch vypařil. Teď už jsem byla i já definitivně přesvědčená, že místní pověst je pravdivá. Také jsem to Bořkovi i Matýskovi potvrdila.

Snažili jsme se strašidlo zahlédnout ještě jednou, než odjedeme, už se nám to však nepodařilo. Na té chatě jsme už pak nikdy nebyly, ale co jsem slyšela od známých, tak se tam zjevuje dodnes.

Jana N., (60), Praha