O lidském štěstí a lásce rozhodují někdy zdánlivě nepodstatné maličkosti.

Milovala jsem ho na střední škole, ale byla to bohužel pouze jednostranná láska. Jmenoval se Standa a byl poněkud uzavřený, působil namyšleně, ale měl charisma. Nebyla jsem mezi dívkami sama, komu se líbil, ale žádná z nás ho nezískala.

Zklamání přišlo před maturitou

Já jsem svému idolu city nikdy najevo nedala, ale z mého pohledu musel jasně poznat, jak ho mám ráda. Kvůli němu jsem vlastně nebyla schopna začít jiný vztah. Podařilo se mi ale to, co se povedlo jen málokomu: se Standou jsem se skamarádila.

Bylo to sice něco jiného, než po čem jsem toužila, ale byla jsem aspoň s ním. Měnili jsme si knížky, přírůstky do sbírky citátů, hudbu… Za necelé čtyři roky neměl vztah s žádnou dívkou, nebo o tom alespoň nikdo nevěděl.

S takovými věcmi se nesvěřoval ani mně. Až ve čtvrtém ročníku před maturitou vyšlo najevo, že s nějakou dívkou čeká dítě. V den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem bojovala se zlým pokušením vzít si život.

V koutku srdce jsem se totiž nikdy nevzdala snu a představy, jak jsme jednou se Standou spolu a jak vybíráme jméno pro své první miminko.

Všechno to nyní bylo definitivně pryč. Po maturitě jsem se se Standou rozloučila jako ostatní a ještě dlouho jsem se pak trápila.

O mé lásce dobře věděl

Ozval se mi dva roky nato. To už jsem pracovala, protože na vysokou školu jsem se nedostala. Zjistil si moje číslo do práce a tak jsem jednoho dne absolvovala překvapivý telefonát, při kterém se mi tlukot srdce zněkolikanásobil.

Standa se chtěl sejít. Pochopitelně, že jsem bez váhání souhlasila. Dali jsme si sraz ještě téhož večera v jedné kavárně v centru Prahy.

Hned jeho první věty mi prozradily, že vztah, který měl, ztroskotal a navíc se ukázalo, že skutečným otcem dítěte byl někdo jiný.

Tentokrát jsem neváhala a Standovi se svěřila se všemi svými city. Řekl mi, že o mé nevyjádřené lásce samozřejmě věděl. Byl tehdy rád, že jsem nic nahlas nevyslovila, musel by mě býval zklamat a naše kamarádství by tak skončilo.

Nepochopila jsem úplně přesně, co si Standa od našeho setkání sliboval. Nic konkrétního po mně nechtěl, i když jsme se dohodli, že se rádi uvidíme znovu. Začali jsme se scházet, ale ani jeden z nás zatím neposunul náš vztah směrem k milostnému poutu.

Dodnes si to vyčítám

Pak se Standa jednoho dne prostě odmlčel a neozval se. Když jsem mu zavolala do práce, protože jiné spojení jsem na něho neměla, řekli mi, že dal výpověď. Uběhl týden, dva, tři – a já byla zoufalá a netušila jsem, co se děje.

Každý den jsem se probouzela s nadějí, že mě Standa vyhledá v mé práci nebo mi napíše. A každý večer jsem se ukládala ke spánku s pocitem beznaděje a zklamání. Uplynulo půl roku. Smířila jsem se s tím, že Standa prostě zmizel.

Nic jiného mi ani nezbývalo. Jednoho dne jsem odešla dřív z práce, protože jsem jela za kamarádkou mimo Prahu oslavit narození jejího dítěte. Následně jsem se dozvěděla, že mě v práci hledal  nějaký muž.

Podle popisu jsem ihned pochopila, že to byla Standa. Žádný vzkaz mi ale nezanechal. Až od jedné bývalé spolužačky ze střední školy jsem se později dozvěděla, co se vlastně stalo.

Standovi se při nehodě zabili oba rodiče a jeho bratr a on se z toho psychicky zhroutil a strávil nějaký čas v léčebně v Bohnicích. Propustili ho v době krátce před tím, než se za mnou zastavil v práci.

Potom odcestoval pryč, mimo republiku – s tou spolužačkou, která mi to prozradila, se setkal právě před svým odjezdem. Dodnes si vyčítám, že toho dne jsme se minuli jen o hodinu.

Kdybych bývala zůstal déle v práci, mohli jsme se potkat. Jsem dnes léta šťastně vdaná, ale občas si kladu otázku, jak by to bývalo dopadlo, kdybychom se toho dne se Standou potkali.

Ivana J. (57), Praha