Bydlela jsem jen s babičkou v malém venkovském baráčku, slepice někdy zabloudily i do kuchyně. Ale bylo mi tam náhodou dobře.
Je to už dávno. Naši utekli do Rakouska v pevném přesvědčení, že dítě, tedy mě, za nimi československé úřady urychleně pošlou. Nevím, kdo jim to nakukal, třeba se to někdy doopravdy stalo, ale v našem případě to takhle nefungovalo.
Zůstala jsem v Čechách, na krku babičce, která ještě ke všemu postonávala. Byla jsem bez sebe žalem, že mi odešli máma s tátou. Chudák babička, místo aby pečovala o své zdraví, lítala kolem mě, utěšovala mě a uklidňovala.
Naši psali rozhořčené dopisy na všechny strany a obraceli se na kdekoho, žadonili, škemrali, úpěnlivě prosili, ale nedosáhli ničeho. Železná opona se kvůli mně nerozevřela.
Časem jsem se s tím smířila, neboť mi nic jiného nezbývalo. Z města, v němž jsem byla zvyklá a měla školu i kamarádky, jsem přesídlila do vzdáleného venkovského baráčku, kde slepice občas zabloudily i do kuchyně.
V knihovně
Ale nebylo mi tam zle. Babička byla laskavá a fajn byla i venkovská pětitřídka. Po škole jsme chodili plácat volejbal na hřišťátko o velikosti dlaně s potrhanou sítí, v létě se koupat do jezera anebo do lesa na maliny.
Vzpomínám na dětství s babičkou jako na ráj. Naučila mě vařit, péct, šít, být hodná na lidi. Jenomže život bývá někdy nemilosrdný. Její čas byl přísně odměřen, proti čemuž žádný smrtelník nic nesvede.
Vyměnily jsme si role, bylo mi čtrnáct a teď jsem se já starala o babičku. Pomáhali mi i zdejší obyvatelé, například holky ze třídy nebo sousedky. Bylo to moc smutné a taky moc krásné, jak si tu lidi pomáhali.
Ale babiččin čas se počítal jen na měsíce, anebo spíš týdny. Trápila se nejvíc kvůli mně. Jakože co se mnou bude. Rozbrečela jsem se kvůli tomu nechtěně ve zdejší knihovně, kterou vedl laskavý pan knihovník. Ptal se, proč pláču. A pak mi něco poradil…
Opona
Vymyslela jsem si revoluci. Daleko dřív, než přišla ta opravdová. Babička na tom už byla chudinka velmi zle, sotva mluvila, nevstávala z postele, ale stále vnímala. Pověděla jsem jí, že Sověti to vzdali a padla železná opona.
Věřila každičkému slovu, asi i proto, že tomu zoufale věřit chtěla. „Takže, babi,“ ujistila jsem ji, „do žádného děcáku nepůjdu. Co nevidět si pro mě přijedou máma s tátou a budeme zase spolu.“
Babička odpověděla, že v tom případě může zavřít oči s pomyšlením, že o mě bude dobře postaráno a že je to pro ni nepopsatelná úleva. Dodnes doufám, že mi uvěřila a že se jí díky tomu odcházelo ze světa lépe.
Já jsem pochopitelně po její smrti putovala do dětského domova, vymyšlená revoluce mi nepomohla a ta skutečná přišla až později.
Julie (65), Turnov
Když si to čtu, tak musím říct, že Julie byla fakt odvážná. Sice lhala babičce, ale někdy je to lepší, když člověk chce, aby ten druhý odešel v klidu. Co byste v takový situaci dělali vy?