Byl mojí osobou celý život tak moc posedlý, že si to odnesl i na onen svět.

S Markem jsme spolu chodili na gymnáziu do stejného ročníku. Když jsem odmítla jeho dvoření, tehdy se s tím smířil.

Bylo mi jasné, že je do mě celý blázen, ale dokázal přijmout i nabídku kamarádství. Po maturitě se naše cesty rozdělily. Já jsem se vdala, Marek se oženil. Téměř ve stejnou dobu jsme se rozvedli.

Žárlil a pak vyhrožoval

Až po rozvodu se splnil dávný Markův sen: dostal ode mě šanci. Kdybych bývala věděla, jak to všechno bude pokračovat, pořádně bych si takový krok rozmyslela. Netušila jsem, že poznám platnost úsloví „láska až za hrob“.

Nejprve to vypadalo na docela příjemný vztah. Věděla jsem, že jsem Markovou celoživotní láskou a on se podle toho skutečně choval. Potom jsem ovšem začala poznávat i jeho temné stránky.

Byl neskutečně žárlivý a já tím trpěla. Zkusila jsem si s ním o tom promluvit a dala mu víceméně ultimátum. Klečel přede mnou a sliboval, že se napraví.

Nestalo se tak, proto jsem neviděla jiné řešení, než náš vztah po několika měsících ukončit. Nedbala jsem na Markovy prosby, na jeho naléhání, které pak přešlo až k výhrůžkám.

Psal mi, že beze mě je jeho život prázdný a že ho radši dobrovolně ukončí. Myslela jsem si, že je to jen demonstrativní vydírání. Marek se však po dalším měsíci marného snažení skutečně oběsil.

Za tři týdny to začalo

Nejprve jsem trpěla výčitkami svědomí. Ty se znásobily, když jsem od Marka dostala poslední dopis na rozloučenou. Psal v něm, že za jeho smrt můžu já a že mě po své smrti bude strašit jako duch.

Výčitky vystřídal pocit nespravedlnosti. Necítila jsem vinu. Na Markův pohřeb jsem nešla. Za tři týdny po jeho sebevraždě se začaly dít děsivé věci. Jedné noci jsem se probudila a vnímala kolem sebe studený vzduch.

V rohu ložnice jsem spatřila lidskou postavu nebo spíš její stín. Jakmile ten přízrak promluvil, bylo mi jasné, o koho jde. Marek ke mně promlouval a říkal mi, že mě dál miluje, i když jsem zavinila jeho smrt.

Prý mi nedá pokoj do konce mého života a bude čekat, až přijdu do záhrobí za ním. Třásla jsem se strachem a nedokázala vstát z postele. Když se pak stín vydal směrem ke mně, tak jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se až ráno a připadala si naprosto vyčerpaná. Nebyla jsem si ani jistá, jestli se mi to všechno jen nezdálo. Raději jsem nešla ani do práce a omluvila se kvůli nevolnosti. Vlastně to nebylo daleko od pravdy.

Můj život se zhroutil

Obávala jsem se, co bude další noc. Raději jsem si vzala dva prášky na spaní. Dva týdny jsem pak měla klid. Když už jsem si myslela, že to byla jednorázová záležitost, objevil se Markův duch znovu.

Bylo to ještě horší než poprvé, doslova jsem na svém těle cítila jeho chladný dotek. Chtěla jsem volat o pomoc, ale úplně jsem hrůzou oněměla. Podobné noční „návštěvy“ pokračovaly nepravidelně tak dlouho, až jsem se z toho psychicky zhroutila.

Musela jsem si vzít dva týdny dovolené a odjet ke vzdáleným příbuzným. Nemohla jsem se s tím ani nikomu svěřit, měli by mě za šílenou. Postupně se vše zhoršovalo.

V práci jsem začala dělat chyby a nakonec jsem ji musela ukončit. V noci se mi těžko usínalo, Markův přízrak se mohl objevit kdykoliv. Při pohledu do zrcadla jsem viděla, jak rychle stárnu.

Teprve když jsem jedné noci s brekem svoji noční návštěvu poprosila za odpuštění, nastal klid. Od té doby se duch nezjevil, ale bojím se, že až zemřu, skutečně Marka znovu uvidím.

Lucie B., (56), Ostrava