Ve svých sedmi letech měla dcerka o důvod víc věřit, že Ježíšek existuje.

Pokaždé, když jsou tu vánoční svátky, vybaví se mi kouzelná příhoda z dřívějších let. Tenkrát byly obě naše děti malé. Syn Lukáš měl deset roků, dcerka Bětka byla o tři roky mladší. Bětka si tehdy moc přála jednu konkrétní panenku.

My jsme jí s manželem koupili a měli předem radost z toho, jak bude dcerka u stromečku reagovat.

Netušili jsme, co se stalo

Ve svém věku Lukáš už věděl, že dárky nosí rodiče, ale Bětku jsme zatím udržovali v tom, že je přináší Ježíšek. Večer probíhal obvyklým způsobem. S dětmi jsem odešla do kuchyně, aby měl „Ježíšek“ čas dát pod stromek dárky – což pochopitelně obstaral manžel.

Na to, že mezi nimi není ona panenka, kterou si Bětka tak toužebně přála, se přišlo až poté, kdy byly všechny dárky rozbalené.

Dívala jsem se na zklamanou tvář dcerky a nenápadně se s manželem domlouvala, co se stalo. Nebyl si jistý, jestli ten dárek pod stromek přinesl. Odešel se přesvědčit do skrýše, kde byly předtím ukryté, ale nic nenašel.

Zdálo se, že přinejmenším pro Bětku budou mít Vánoce trochu smutný přídech. Vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme tu panenku skutečně do vánočního papíru balili. A žádná náhrada nemohla Bětce to zklamání vynahradit.

Dnes je to úsměvná příhoda

Najednou se Lukáš postavil ke stromku a oslovil svoji sestřičku. Řekl jí, že za ním byl v noci Ježíšek a něco u něho pro Bětku nechal. Odvedl sestru za ruku k sobě do pokoje a ze skříně se svým oblečením vyndal balíček s vytouženou panenkou. Nemohli jsme se na syna zlobit, že si takto sám zahrál na Ježíška.

Když jsme byli sami, tak jsme se tomu s manželem spíš zasmáli. Vlastně jsme ocenili, že syn dál udržoval dcerku při tom, že Ježíšek existuje. Dnes po letech už jsou Lukáš i Bětka dospělí a mají své vlastní děti. Tuhle historku jim ale rádi o Vánocích vypráví.

Jana S. (59), Rožnov pod Radhoštěm