To místo si mě přitáhlo, aby mě potrestalo za zločin z minulého života. Štěstí mě ale neopustilo a proroctví jasnovidky se nesplnilo.

Kdysi, už to bude třicet let, jsem se na zimní rekreaci seznámila se starší paní, ze které se vyklubala jasnovidka. Tenkrát nám všechno její povídání připadalo senzační, jako něco, o čem jsme nikdy neslyšeli.

Jednoho krásného slunného dne jsme se tam chtěly s kamarádkou připojit k partě lyžařů, kteří se chystali na delší túru. Tehdy nám tato žena výlet při snídani rozmluvila. Varovala nás před potížemi, které celá skupina lyžařů bude mít s počasím.

Ani nevím, proč jsem tenkrát její slova vzala vážně. Zůstaly jsme s kamarádkou na hotelu. A opravdu, počasí se změnilo a lyžaře musela hledat horská služba.

Bylo to jako pohádka

Jednoho večera začala paní vyprávět o minulých životech. Ve svých dvaceti letech jsem tomu nevěřila a v duchu jsem si říkala, že jí nejspíš straší v hlavě. Zvědavost mi ale nedala a zeptala jsem se, zda neví něco o mém minulém životě.

Začala mi líčit osud mladé dívky ze 17. století, který měl být mým osudem. V patnácti letech jsem byla odvlečena při protitureckém povstání arabských kmenů v jižním Iráku jako otrokyně do Cařihradu.

Tam jsem se prý dostala do harému Ahmeda I., kde jsem žila s další stovkou mladých žen. Stala jsem se jednou z favoritek sultána, ale ne tou hlavní. Na tu jsem velmi žárlila. Jednoho dne jsem svou žárlivost neunesla, a zabila jí.

Ujížděla jsem na koni

Zmocnila jsem se na nádvoří koně a prchala z paláce k horám. Někde ve stepi za městem kůň klopýtl a já si při pádu zlomila vaz. Ale to nebylo všechno – ta podivná žena ještě dodala, že mám na levé noze kousek pod kolenem mateřské znaménko v podobě kapky krve.

Na místo svého zločinu se prý vrátím, a až tam budu, píchne mě u srdce a zemřu. Všechno mi to připadalo jako velká fantasmagorie.

I když jsem to považovala za výmysl, ještě týž večer jsem si ve sprše uvědomila, že mateřské znaménko skutečně na levé noze pod kolenem mám. Všimnout si jej, vzhledem k tomu, že jsem byla oblečená od hlavy až k patě, ta žena určitě nemohla.

Palác jsem poznala

Když se otevřely hranice, rozhodla jsem se, že si s manželem uděláme výlet do Turecka. Nebyl v tom žádný úmysl, prostě zájezd nebyl drahý.

Procházeli jsme se starých Cařihradem a během své cesty objevili v úzké uličce palác, který mě fascinoval natolik, že jsem vstoupila do jeho otevřených vrat. Bylo tam jakési muzeum, ale to mě moc nezajímalo.

Cítila jsem velmi silné nutkání vidět prostor s kašnou. Ani nevím, jak se mi podařilo přesvědčit češtinou a rukama zaměstnance muzea, aby mě tam zavedl. A najednou – přesně u fontány mi před očima proběhl barevný, velmi dramatický film.

U srdce mě sice nepíchlo a nezkolabovala jsem, ale příjemně mi rozhodně nebylo. Úplně jasně jsem slyšela zvuk kopyt koně, který se dunivě rozléhal ve výjezdu z paláce a mlžnou postavu ženy na něm. V tom okamžiku jsem pochopila moji celoživotní fóbii z koní.

Jasnovidka měla s minulým životem pravdu, potrestána jsem ale za svůj čin nebyla. Domů jsem se vrátila v pořádku a odpočatá.

Radka (57), Domažlice.