V období Adventu se prý snadno hledají. Před šesti lety mě před Vánoci duchové a strážci pokladů přímo pronásledovali. Nevím, jestli jsem si neměla nějaké to zlato vzít?

Stalo se mi to třikrát za sebou, a to vždy o adventní neděli.Tu první jsem byla u staré maminky ve vedlejší vesnici, abych jí poklidila před Vánoci.

Vracela jsem se domů pozdě večer, poslední autobus mi ujel, tak jsem šlapala po lesní cestě a těšila se, jak si sednu doma k televizi.Soumrak padl na krajinu a cesta v lese se ještě dřív než celé okolí ponořila do tmy. Bylo mi trochu úzko.

Náhle se mi zazdálo, že přede mnou něco stojí. Raději jsem sklopila oči k zemi a přála si, aby to byl jen sen.V tom ale přede mnou zaržál kůň. Hrozně mě to překvapilo. Čekala bych spíše auto. Na cestě stálo velké černé spřežení s černým kočárem.

V něm seděli muž se ženou v černém. A kolem celého výjevu jako divocí ďáblíci poskakovali malí mužíci, z nichž vyšlehával oheň. Otočila jsem se a utíkala pryč, co mi nohy stačily. Doběhla jsem zpátky k mamince, a raději u ní přespala.

Pařez se propadl

O týden později jsem si zašla na stráň za domem nasbírat nějaké hezké šišky na vánoční dekoraci.Byla jsem unavená výstupem, tak jsem si sedla na pařez. Právě začalo odbíjet na našem kostelíku poledne. Pařez se pode mnou ale pohnul a začal se propadat.

Rychle jsem se skulila na zem a nahlédla do díry za mizícím pařezem.Viděla jsem jasně, jak se v hlíně něco zalesklo, jako by to byly mince. Hrábla jsem po nich, ale začala jsem se do té díry propadat taky.

Naštěstí jsem se zachytila silného kořenu a vyškrábala se ven. Byla jsem špinavá, od listí, hlíny a jehličí.

Vzpomněla jsem si, jak mi babička vyprávěla, že na tomto kopci kdysi zakopali během dobývání místního hradu poklad a na tom místě zasadili několik švestek, aby věděli, kde později hledat.

Jenže po tolika stoletích už jsou švestky pryč.Druhý den jsme vyrazili k místu se zetěm a vnuky, kopali jsme, hrabali, ale nic jsme nenašli.

Hradní studna láká

A pak mě to potkalo do třetice. Přesně další, třetí adventní neděli, jsem se opět zdržela u maminky ve vedlejší vsi.Protože jsem se bála, doprovázel mě vnuk Ivan. Bylo mu už čtrnáct let a s humorem říkal, že rád nějakého ducha uvidí.

Když jsme si těsně před setměním vykračovali lesní cestou domů, potkali jsme dvě podivně, starodávně oblečené ženy.Vypadalo to, jako by na nás čekaly.

Když jsme se přiblížily, začaly vyprávět, že ví přesně, ve kterých místech stávala hradní studna a v ní je poklad. Pokud jim ho pomůžeme vyzvednout, bohatě se .odmění. Vnuk se hned ochotně hrnul, mně se ale ty ženy zdály podivné.Měly v očích něco divného.

Chytla jsem vnuka za ruku a táhla ho pryč. V tu chvíli se nám za zády ozval ďábelský smích. „Neohlížej se a utíkej!“ Pobízela jsem Ivana. Běželi jsme až na kraj naší vesnice ke kapličce.Teprve tam jsme se zastavili a ohlédli se. Nikdo za námi nebyl.

Vnuk mi dodnes vyčítá, že jsme mohli poklad vyzvednout a být bohatí. Mně ale vnitřní hlas říká, že by nás možná už nikdy nikdo nenašel.

Helena (63), Znojemsko .