Až děsivé setkání v tmavé uličce mi odhalilo neuvěřitelné tajemství.

Na rozdíl od svého manžela Mirka, který vždy věřil jen rozumovým vysvětlením, jsem nikdy neměla daleko k záhadám a věcem mezi nebem a zemí. Ne že bych takové věci sama aktivně vyhledávala.

Pokud jsem ale o něčem podobném slyšela nebo dokonce měla možnost něco zažít, nedělalo mi problém věřit v tajemné síly.

Nejvíc se to projevilo tehdy, když jsem jednou na hřbitově zahlédla bílou vznášející se postavu, o které jsem dodnes přesvědčena, že to byl duch. A největší hrůzu jsem prožívala tehdy, kdy jsem začala mít podezření, že jeden náš známý je vlkodlak!

V očích měl něco zvířecího!

Takhle napsáno to možná vyznívá až příliš senzačně nebo nedůvěryhodně, ale Daniel, jak se onen známý jmenoval, byl opravdu podivínem. Znali jsme ho s manželem od té doby, kdy jsme si u něho nechali vyrobit stůl a židle.

Daniel byl totiž truhlářem a skvělým řemeslníkem. Na jednu stranu mi byl velmi sympatický, dokázal dodržovat smlouvu a co slíbil, to se také vždy stalo. Byl rovněž velmi inteligentní a dalo se s ním povídat o všem možném.

Trochu v rozpacích jsem byla z toho, že je i po čtyřicátém roce svého věku sám. Když jsem se ho na to ptala, vysvětlil mi, že byl kdysi hodně zamilovaný do jedné ženy, ale šlo o neopětovanou lásku.

A protože věděl, že by už jinou ženu tak nemiloval, rozhodl se zůstat sám. Na druhou stranu jsem se při povídání s ním vždy cítila trochu divně. Způsobovaly to hlavně Danielovy oči a jeho úsměv.

Oči v sobě měly něco až zvířecího a občas se mi zdálo, že se mu lesknou žlutě. V tom, jak se náš známý usmíval, jsem zase spatřovala cosi ďábelského. Občas míval různé divné poznámky:

že každý z nás v sobě skrývá něco temného, co nemůže říct ostatním nebo že někteří lidé mohou mít zvířecí duši. Nic z toho ale nebránilo mně a manželovi, abychom se s Danielem dále občas nestýkali i poté, co svoji práci pro nás dokončil.

Chtěla jsem ho navštívit

Už tehdy, kdy pro nás Daniel vyráběl nábytek, mi neušlo, jak během té doby dvakrát zdůraznil, že o úplňku nepracuje. Na moji otázku po důvodu ale nikdy neodpověděl. Skutečně ale vynechal dny, kdy byl úplněk.

Jednoho dne, už poté, co Daniel svoji práci dokončil, jsem byla na návštěvě u kamarádky nedaleko od bydliště našeho známého. V zimním podvečeru jsem se už za tmy vracela zpátky. Napadlo mě, že bych se u Daniela mohla zastavit a pozdravit ho.

Žil v malém domku v zastrčené uličce. Pouliční osvětlení tam vrhalo jen matné světlo. Měla jsem trochu tísnivé pocity, jak jsem se k domku blížila. Z dálky jsem viděla, že se tam nesvítí, takže Daniel asi není doma.

V tom jsem koutkem oka postřehla, jak se na protější straně uličky něco mihlo. Vzápětí jsem s hrůzou viděla, jak tam po chodníku běží velký černý pes nebo spíš vlk.

Moje zděšení se ještě prohloubilo, když jsem spatřila, že rozrazil branku u Danielova domu a vběhl dovnitř. Na nic už jsem nečekala, otočila jsem se a co nejrychleji se vrátila domů. Nejprve jsem vůbec nechápala, čeho jsem to vlastně byla svědkem.

Napadlo mě to náhle – a od té doby jsem se toho podezření nezbavila. Dospěla jsem k závěru, že Daniel patří k lidem, kteří se umí proměnit ve zvíře; že je zkrátka vlkodlakem!

Slyšela jsem jen tlumené vytí

Zpětně jsem si pak uvědomila, že onoho dne, kdy jsem to stvoření zahlédla, byl opravdu úplněk. Přečetla jsem si o vlkodlacích všechno, co jsem kde našla a moje podezření se změnilo v jistotu. Manželovi jsem o tom samozřejmě říct nemohla, ťukal by si na čelo.

O dalším úplňku jsem se vypravila znovu k Danielovu domku. Tentokrát jsem žádné zvíře neviděla, ale slyšela jsem odněkud zevnitř tlumené vytí. Moje další pátrání bylo ukončeno tím, že se Daniel zničehonic odstěhoval pryč, aniž by nám cokoliv řekl.

Nevím, kde teď je a nejsem si ani jistá tím, jestli to nebylo třeba kvůli tomu, že jsem o něm zjistila hrůznou pravdu!

Jitka K., (50), Brno