Můj manžel zahynul tragicky a já se s jeho smrtí dlouho vyrovnávala.

Svého muže jsem si vzala v devatenácti letech a prožili jsme spolu krásný a klidný život. Těšila jsem se na společné stáří, plánovali jsme si se Zbyňkem spoustu věcí. Jediný den to bohužel všechno navždy změnil.

Trest už nic neřešil

Pamatuji si z toho listopadového dne jen málo. Vím určitě, že bylo ošklivé počasí a pršelo. Když jsem se dozvěděla, že Zbyněk se stal obětí autonehody, můj rozum odmítl nejprve té zprávě věřit.

Pak jsem se zhroutila a až do manželova pohřbu jsem se pohybovala jako v nějakém zlém snu. Měli jsme jediného syna, který žil a pracoval v zahraničí. Na pohřeb přijel a zůstal se mnou ještě dva týdny.

Najednou jsem se cítila hrozně osamělá a nebýt kamarádek, nevím, jak bych to všechno zvládla. Nehodu zavinil jiný řidič, nějaký mladík. Dozvěděla jsem se, že za to dostal několikaletý trest. Neřešila jsem to, nic už mi nemohlo vrátit Zbyňka a naše plány na stáří.

Přišel poprosit o odpuštění

Během dalších deseti let jsem se trochu vzpamatovala a začala znovu aktivně žít. Žádného partnera k sobě jsem ale nehledala, nikdo by se Zbyňkovi nevyrovnal. Smířila jsem se s tím, že už budu sama.

Syn mi dělal radost alespoň na dálku, oženil se a měl dvě děti. Několikrát jsem za ním v cizině byla a párkrát přijel s rodinou za mnou. A pak přišel jeden jarní den, kdy se ozval zvonek u dveří.

Když jsem spatřila celkem sympatického muže kolem pětatřiceti, myslela jsem si, že je to nějaký podomní obchodník. Z toho mě vzápětí vyvedl.

Hned mi na rovinu řekl, že se přichází po letech omluvit – a já záhy z jeho slov pochopila, že právě on byl tím řidičem, kvůli kterému jsem ovdověla. Viděla jsem na něm opravdovou lítost. Dopadlo to tak, že jsme nakonec plakali oba dva.

Přál si, abych mu odpustila. Necítila jsem zášť a udělala jsem to. Řekl mi ještě pár vět o svém životě i o tom, jak ho vina bude už navždy pronásledovat. Pak odešel a já si připadala, jako bych teprve teď v sobě definitivně Zbyňkovu smrt uzavřela.

Iveta S. (62), Olomouc